Všechna okna jsou v domě zazděná, světlo dovnitř proniká jen horními škvírami. Stopy kouře na fasádě dokládají nedávný požár. Uvnitř je špína, nepořádek, naházené haraburdí.
Pětašedesátiletý Andrej Kocúr žije s vnučkou v jedné místnosti v podkroví. Je zde jen křeslo, gauč a stará almara. Za dveřmi stojí kamna, díky nimž je zde celkem teplo, vedle je koupelna. "Natočím vodu a ohřeji ji na kamnech, aby se Pavlínka mohla aspoň umýt," říká Kocúr. Kvůli dluhům má odpojenou elektřinu.
"Pavlínka je na mě zvyklá, já jsem ji vlastně vychoval," vypráví, zatímco se ho dítě urputně drží za ruku, tiskne se k němu a na jeho klíně se viditelně cítí nejlépe. Pavlínka nemluví, stydí se. Když dostala od redakce MF DNES panenku, rukavice, teplé svetry a pytlík sladkostí, rozzářila se. Panenku tiskla k sobě.
V koupelně u zdi stojí umělý vánoční stromek. Budou to ale smutné Vánoce. Děvčátko má jen pár hraček a ty jsou rozbité.
"Večer zapalujeme svíčky"
Andrej Kocúr žije z invalidního důchodu, další peníze nedostává. "Na sociálce mi řekli, že mi nemůžou dát ani korunu, protože nemám Pavlínku na sebe napsanou," vysvětluje.
Podle Evy Maříkové, mluvčí litvínovské radnice, Kocúr dávky v hmotné nouzi nedostane, protože bere víc, než je životní minimum pro dvoučlennou rodinu. Jejich nadějí je, že se její otec brzy vrátí z vězení na podmínku, protože už si odpykal polovinu trestu za krádeže. "Říkal, že si najde bydlení a o dítě se postará," tvrdí Kocúr.
Podle starosty Lomu Josefa Néteka si za problém může hlavně Kocúr sám. "Rodině se snažíme pomoci už 30 let, třeba s topením. Obec jim udělala dokonce zdarma koupelnu v jednom z bytů, který muž později zničil. Vybydlel celý dům a má desetitisícové dluhy za bydlení," říká Nétek.
Když má Kocúr říci, co by potřeboval, dlouho neváhá. "Nábytek, třeba starý. A elektřinu, kvůli světlu. Jinak večer zapalujeme svíčky. To by mi stačilo, jenže ne dítěti," uznává.
Ve čtvrtek, kdy o případu informoval Blesk, se Obecnímu úřadu v Lomu ozvaly s nabídkou pomoci neziskové organizace. A ještě jedna dobrá zpráva: postoj sociálních pracovnic. Respektují, že mezi holčičkou a jejím dědou je silná citová vazba. Proto je nechtějí rozdělit a riskovat, že by dítě v dětském domově psychicky strádalo. Vyčkávají, jak se vše vyvine po návratu dívčina otce z vězení. Obec mezitím zařizuje pro dítě místo ve zdejší školce.
