"Dokud se udržím na nohou, budu čepovat. Doma bych se nudil," říká neuvěřitelně čilý kmet, který živnost spolu s řeznictvím vedl po smrti svého otce jen s matkou. Tehdy jako osmnáctiletý.
"I když byla brzy válka, tak tu byl úplně jiný frmol. Vždyť Jakubovice měly sedm set lidí. Denně jsem narážel i dva sudy. Teď tak jeden za týden," povzdychne si jeden z nejstarších hostinských na světě, který pamatuje například ještě pivovarské vozy tažené koňmi.
Co se naopak oproti starým časům nezměnilo, je výběr piva. Stejně jako tehdy ho bere pořád z hanušovického pivovaru. "Jezdil sem sedlák z Bohdíkova. Musím říct, že objednané pivo vždycky přivezl včas. Přitom v zimě musel leckdy vůz vyměnit za sáně. Na silnici bylo třeba půl metru sněhu, ale on stejně dorazil," vypráví Matýs.
Nejraději vzpomíná na nedělní dopoledne, kdy se šli sedláci pomodlit na mši a potom zamířili do hospody. "Pili pivo, hráli karty. Kupoval jsem od nich maso, ze kterého jsem dělal uzeniny. Vždycky odcházeli domů až na oběd. To už je ale dávno pryč," nostalgicky mávne rukou.
Srnce na guláš střelil sám, unavily ho jen oslavy
V 50. letech vstoupil do družstva. Hospoda totiž přešla pod Jednotu a z živnostníka byl rázem pouhý zaměstnanec.
"Já jsem se nijak nebouřil, protože jsem chtěl mít klid. Ani to nemělo cenu. Žili jsme dál skoro stejně. Měli jsme pořád hospodářství, pivo jsem čepoval jako dřív, prodával jsem dál maso. Jenže mi už nadiktovali ceny," popisuje Matýs.
Ten v sobě nezapře vášnivého nimroda. Hospoda je vyzdobena obrazy s mysliveckou tematikou a taky trofejemi. "Na hony už sice nechodím, ale narozeninového srnce na guláš jsem střelil sám a první ranou," chlubí se.
Postěžoval si jen na únavné narozeninové oslavy, ze kterých ho bolely nohy. "Musel jsem devadesátku oslavit se známými, s myslivci a s rodinou. Už toho bylo trochu moc," vykládá muž.
Stejně jako kdysi jsou pro něj štamgasti zdrojem informací. "Jezdí za prací po okolí, někteří jezdí i dál. Když přijdou, tak se dozvím, co se děje třeba ve firmě Klein a Blažek ve Štítech nebo v AVX v Lanškrouně. To mi žádná televize neřekne," říká s úsměvem devadesátiletý hostinský.
