Jako u škol, i u dětských klinik však platí neúprosná logika. Dětí je stále méně (na rozdíl od dospělých a starších lidí) a lůžka přebývají.
A i když jsou někde využívána jen z poloviny, platíme je. Poloprázdná dětská oddělení pohltí spoustu peněz, které v účtu příštího roku spoluvytvoří šestnáctimiliardový dluh zdravotnictví.
Marie Součková nestřílí na slepý terč - i Česká pediatrická společnost, důvěryhodná to instituce, mluví o přebytku dětských kapacit podobně. Ministryně tedy může říci: Nechci kvůli úsporám ubližovat, naopak zařizuji pro děti kvalitnější péči lékařů, i když na méně místech.
Proč jsou tedy řady jejích odpůrců mnohem silnější a hlasitější než řady příznivců? Důvodů je několik. Zdejší politici neumějí mluvit s lidmi, nedokážou jim vysvětlit, co ztrátou získají.
Sama Marie Součková se po senátních volbách stala politikem, před nímž se pootevírají dveře k odchodu z funkce. Ani nemá pro své (polo) reformní návrhy politickou podporu.
Každá lobby, která se proti ní postaví třeba jen s pistolkou, si je vědoma, že bojuje s nahým vojákem. A přičteli si k výhodě i fakt, že se dostupnost lékařského ošetření nedá měřit jen zprůměrovaným počtem lůžek na tisíc dětí v kraji, přinejmenším u veřejného mínění vyhraje.
Paní Součkovou přesto nepovažujeme za oběť. Ministryní se stala s vědomím, co funkce obnáší, co zdravotnictví potřebuje a co je třeba veřejnosti vysvětlit - třeba i to, že dětských lůžek je moc.
