Nesnáším, když každý komentuje cokoliv, a tak doufám, že jako sexuoložka a psychoterapeutka a zároveň jako máma 18leté dcery mám jistou kvalifikaci.
Také jsem dítě totalitního režimu, který cenzuroval všechno a všude, a snad i proto jsem na nejrůznější omezení více než alergická.
Nezlobme se na zrcadlo
Stejně, jako si nemyslím, že média realitu věrně zobrazují, jsem přesvědčena o tom, že ji také nevytvářejí.
Proč se na ně tedy zlobit, když jen různě zrcadlí a interpretují to, co všichni důvěrně známe. To, co je naší součástí a co nás koneckonců zajímá. Je svět snad díky médiím horší a horší? Byli na sebe lidé laskavější za křižáckých válek? Milovali se spolu něžně a jemně a neexistoval sex za úplatu?
Chceme-li něco zakazovat, je dobré se ptát, proč a za jakým účelem.
Možná máme strach, že naše děti, vystavené přílivu useknutých hlav a obnažených pohlaví, začnou souložit ve dvanácti a pak se navzájem pozabíjejí. Třeba se bojíme toho, že tři mrtvoly a ňadra číslo čtyři v přímém přenosu dětem způsobí trauma, ze kterého se po zbytek života nevzpamatují.
Otázkou je, zda může zákaz a regulace v tomto smyslu něco ovlivnit. Například mé dětské zlé sny a noční můry čerpaly z Erbenovy Kytice. Zakažme Erbena! Víte, za komunistů v médiích moc sexu ani násilí nebylo. Jak to nakonec dopadlo?
V sexuálním životě nám to moc nepomohlo (například počty tehdejších interrupcí jsou toho jasným důkazem). I to málo se televize pokoušela cenzurovat a věřte, že nebyl zajímavější pořad než ten, který byl v programu označen hvězdičkou.
Existenci násilí se média také snažila retušovat. Je pravda, že ho určitě bylo méně než dnes, protože znásilňovaná byla celá společnost.
Ale ani zprávy plné povzbuzujících výsledků osmé pětiletky či heslo sovětský člověk – náš vzor nezabránily mým dětským kamarádům v trhání nohou žábám či upalování čerstvě vyoraných myších mláďat. Jsem si jistá, že v televizi to neviděli.
Přijmout zodpovědnost
Zobrazení zla a násilí v médiích umožňuje dětem (s naší pomocí) poznat, že zlo a násilí existuje. A že za určitých okolností se s ním můžeme potkat, protože se nachází nejen vně, ale i uvnitř nás samých. V každé době a každém světě. Protože jen to, co známe a s čím počítáme, nás nemůže překvapit. A pornografie?
Rodiče by se měli sami nejdříve naučit vyslovit, že „soulož, milý Pepíčku, znamená zastrčit penis do pochvy a dá se to dělat s láskou i bez a může to být moc hezké a taky to nemusí stát, milý Pepíčku, za nic“, než začnou na vlastní nejistoty volat strašidlo státní cenzury.
Média přece obecně poskytují nádherný materiál k diskusím s dítětem o tom, co si myslíme. Co je dobré a co ne. Co se smí a co se nedělá. A koneckonců – pokud rodiče nedokážou využít svého nezadatelného práva a šance jako hrom ovlivnit děti vlastním příkladem a postojem, zakázala bych nejradši je.
Zakázala bych rodiče, kteří svým dětem nevěnují dostatek péče, zájmu a podpory. Zakázala bych tatínky, kteří své syny nechválí. Zakázala bych maminky kompenzující si na svých dcerách své vlastní neúspěchy. Taky bych ještě úplně zrušila ty, kteří se k sobě doma nechovají slušně, ponižují se a znásilňují ducha toho druhého.
A už vůbec by se rodičem nesměl stát ten, kdo partnerku bije, ani ta, která se svému muži vysmívá. Občas potkávám lidi, kteří skuhrají, jak je ta dnešní doba zlá. Trochu mi připomínají oblíbené skuhrání nad vlivem médií.
Vážení přátelé, ta doba je naše. Stejně jako ty děti. Tak to prosím na nikoho nesvádějme.
