Ten vlastní tajné dokumenty o choulostivé kapitole druhé světové války a jejím poválečném vývoji.
Pod názvem "Tajná akta Lebensborn" se skrývá donedávna nejvíce střežené tajemství Norska. Informace o více než dvanácti tisících dětí norských žen a vojáků wehrmachtu jsou klíčem k vypořádání se s minulostí a k případnému odškodnění bezpráví.
Za války vyšší rasa, po válce bastard
V perspektivě Hitlerovy "Nové Evropy" měli Norové hrát jakožto árijsky čistá rasa významnou úlohu, což akceptovala jen nevalná část obyvatelstva v čele s vlivným nositelem Nobelovy ceny, slavným spisovatelem Knutem Hamsunem.
V roce 1935 na popud šéfa SS Heinricha Himmlera vznikl projekt "Lebensborn". Z rasově politických důvodů měl podporovat rozmnožování nordických dětí vojáky jednotek SS. Německo mělo totiž na konci Výmarské republiky nejnižší porodnost v Evropě.
"Německé" ženy, jak byly tyto Norky po válce nazývány, dobrovolně rodily ve speciálních zařízeních, bylo o ně pečováno, dostávaly materiální pomoc, děti byly očíslovány a eventuálně předávány k adopci. Celkem prošlo Lebensborny v Norsku kolem 12 tisíc matek.
Za války se jejich dětem dostávalo nejlepší péče jako příslušníkům "vyšší árijské rasy", po válce se z nich stali štvanci a "němečtí bastardi"-" tyskebarn". Mnozí Norové žádali, aby je poslali do Německa. Děsili se německých genů a obávali se, že by se potomci vojáků wehrmachtu mohli stát německou pátou kolonou.
Paul Hansen měl rovněž všechny předpoklady stát se "übermensch". Otec Němec, matka Norka. Vše však bylo jinak. Krátce po válce, byť zcela zdráv, byl dán do ústavu pro postižené, kde musel setrvat až do plnoletosti. Nikdy neměl kontakt s jinými dětmi a do skutečného života se dostal až ve 21 letech, s chabou znalostí psaní a čtení.
"Zlořečeným dítětem hanby" byla také Gerda Fleischerová, jejímž otcem byl německý voják. Po válce poznala, co znamená být dítětem nenáviděného okupanta. Peklo začalo již ve škole, kde čelila nejenom bití od spolužáků i učitelů, ale také nenávisti, kterou nechápala. Jak líčila v rakouské televizi ORF, ve 13 letech utekla z Norska a pustila se do hledání otce, kterého našla v Kolíně nad Rýnem. Ten se však k ní nehlásil.
Poválečné postoje norské společnosti se vyhrotily v nenávist vůči "německým" ženám a jejich dětem. Pro ně nastalo nejdramatičtější období jejich života. Dlouhá léta se nad tímto tématem vznášelo mlčení. "Nikdo v Norsku dosud nechtěl zpracovat válečnou kapitolu," říká Eva Simonsenová, historička na univerzitě v Oslu.
Až v osmdesátých letech se osud dětí vzešlých z projektu "Lebensborn" stal opět tématem. Mnozí Norové se teprve tehdy dozvěděli, že mají německého otce. Teprve v roce 1986 byl přijat zákon, který umožňoval adoptivním dětem dozvědět se jména svých biologických rodičů.
Asi 700 dětí se padesát let po skončení války sdružilo do Norského svazu válečných dětí. Jejich osud se dostal na jednání parlamentu. Premiér Kjell Magne Bondevik je ve svém novoročním projevu v roce 1999 požádal o odpuštění. Nestačilo to a část z postižených o rok později podala žalobu o odškodnění.
Ti by se ho nyní mohli po dlouhých letech boje dočkat. Uznání jako oběti státu, který trpěl porušování lidských práv a připustil, aby byli v dětských letech diskriminováni, částečně i týráni a fyzicky nebo psychicky poškozeni.
