Tak třeba: "Nejlepší na světě? To není ta 'trubka', co sedává za volantem, ale přece to auto," prohodí u svého sponzorského vozu. Nedávno mu jedno auto ukradli, ale od sponzora dostal náhradní. Je vyšperkováno obrovskými písmeny s upozorněním o jedinečnosti řidiče na přední kapotě. Pro jistotu je text vyveden v zrcadlovém převrácení, aby jej přečetli i ostatní na silnici ve zpětném zrcátku. Jemu vlastním vtipem srší i mnohé Dvořákovy reakce na otázky vás, čtenářů MF DNES. Tady jsou odpovědi na vybrané dotazy:
Nedávno jste výrazně zlepšil světový rekord. Kde jsou podle vás hranice desetiboje? Pavel Černý, Praha
Až se narodí nějaký superman a udělá stejné výkony, jako jsou světové rekordy v jednotlivých disciplínách, tak to bude 12 500 bodů. To by bylo velmi zajímavé, ale je to asi otázka hodně vzdálené budoucnosti. V současné době je ta magická hranice devět tisíc bodů, kterou už jeden člověk měl na dosah, ale nepovedlo se to o pár bodíků. Prokoučoval to ve všech deseti disciplínách, nejvíc v té poslední, desáté.
Neztratíte motivaci, až jednou překonáte hranici devíti tisíc bodů (třeba už v srpnu na mistrovství světa v Seville)? Charles Vodička, Praha
Já myslím, že právě díky těm bodům motivace asi nikdy nezmizí. Devět tisíc bodů, to není žádná konečná. Možná by to hrozilo, kdyby byl člověk mistr světa, Evropy a všeho, ale mně ztráta motivace zatím nehrozí.
Jaké to vlastně je trénovat ve skupině více dobrých desetibojařů, vždyť je vás, jak se říká, "více kohoutů na jednom smetišti"? Jaroslav Lipka, Praha
Jsme kolegové a kamarádi. Rivalita je dobrá v kolektivních i individuálních sportech. Když si vezmete fotbalové mužstvo, kde je dvacet hráčů a na hřišti jich může být jen jedenáct, tam ta rivalita je možná ještě horší než v našem případě. Nám to nese ovoce. Máme velmi vysoký průměr desetiboje, hodně přes osm tisíc bodů. Trénink je dennodenní závod, proto se hýbeme dopředu.
Zatím jste byl prezentován jako vůdce smečky "Váňovců", ale v časopise Týden jste řekl, že trénujete sám. Proč tedy říkáte tchánovi trenére, když se trénujete sám? Jiří Zmatlík, Praha 1
Já stále trénuji ve skupině trenéra Váni s Kamilem Damaškem, Romanem Šebrlem a Martinem Jelínkem. Ale sem tam je třeba z toho kolotoče vypadnout a pročistit si hlavu. To není na škodu, ale pomáhá mi to poznávat sama sebe. Navíc to má hodně společného se závodem, kde se nesmí s trenérem komunikovat. A i když jsem trénoval sám, bylo to podle plánů trenéra Váni. V žádném případě se netrhám od něčeho, co funguje.
Nemrzí vás, že se na mistrovství světa v Seville neutkáte s Danem O'Brienem?
Petr Matoušek, Praha 3
Samozřejmě mrzí. Já se na něj chystal už loni na Hrách dobré vůle. Formu jsem měl vynikající, ale nepřálo zdraví. Letos bych byl určitě schopen se mu rovnat a pro něj by bylo velké trápení mě porazit, pokud by to vůbec dokázal. Ale já jsem ho nikdy neporazil, takže se k tomu musím stavět tímto způsobem. Nejsem Američan, abych mu řekl: "Pojď a dostaneš na prdel!" To s oblibou říkají oni.
Co říkáte na fan klub Erkiho Noola? Chtěl byste podobný? Petr Matoušek, Praha 3
Je to jasně pozitivní věc. Jsou to atletičtí fajnšmekři, jezdí s ním třeba i do Japonska a fandí nejen Noolovi, ale i ostatním. Dělají skvělou atmosféru celému závodu. Nosí sice trička s Erki Noolem, ale mají je podepsaná i od ostatních. Já bych se takovému fan klubu nebránil, i když je třeba fanouškům věnovat určitý čas. U nás ale fungují fan kluby Lunetiku a podobně, na atletický asi nejsou lidé připravení.
Smekám před vámi. Nemluví se však o Robertu Změlíkovi, olympijském vítězi. Jaké máte spolu vztahy? Martin Komárek, Praha 6
O Robertu Změlíkovi se nemluví, protože olympiádu vyhrál před lety. A vztahy? Nejradši bych řekl no comment. Jednu dobu jsme byli kamarádi, dnes nejsme, i když bydlíme kousek od sebe. A budeme ještě blíž. Tady na sídlišti v Řepích to máme asi sto padesát metrů, v Hostivicích jsme si každý koupili pozemek na dům padesát metrů od sebe. Třeba jednou přijde čas a led se prolomí, když Robert překousne, že jsem překonal jeho český rekord.
Letos v dubnu jsme Tomáše Dvořáka náhodou potkali na Kanárských ostrovech. Nemohli jsme z něj spustit oči, moc hezky se totiž choval ke svým dětem, přebaloval je přímo na letišti. Je tak vzorný otec pořád? Jelena Běhounková, Praha 6
To je spíš otázka pro moji manželku, ale když tu zrovna není, musím si přihřát svoji polívčičku (smích). Jsem samozřejmě pořád stejně vzorný otec. Přebalování se nebojím, ani se neštítím toho, co je v plínkách. Ale teď už děti začaly chodit na nočník.
Potkala jsem Tomáše Dvořáka na koncertu Oasis před dvěma roky. Stál za mnou a kouřil. Říkala jsem mu: nekuřte, nebo ten rekord nepřekonáte! Už jste přestal kouřit? paní Perglerová, Praha
Na koncertu jsem kouřil, ale byli to U2 na Strahově, mimochodem nádherný zážitek. Odnesl jsem to zápalem plic, ale ten jsem si zřejmě přivezl z Atén, koncert byl těsně po mistrovství světa. Už nekouřím, protože jsem těžký astmatik alergický na tabák. Zjistil jsem to pozdě, protože kvůli dětem mě alergologové donutili nechat udělat si testy. Nekouřím a vidíte, rekord je tu.
Prý jste voják z povolání. Jakou máte hodnost a co pro vás znamená, že jste ve služebním poměru? Jak často vůbec uniformu oblékáte? Petr Kučera, Praha
Ne prý, ale jsem voják z povolání, už osm let. Po vojně v roce 1990 se ze mě stal poddůstojník, teď už mám šajbu nadporučíka a po mistrovství světa, když možná vyhraju, tak budu kapitán... (smích). Nejsem určitě ten vzorový voják, v uniformě jsem jen párkrát do roka, pokud navštívím při nějaké slávě pana ministra nebo když jedeme na střelby do Plzně. Střelec jsem dobrý, kdybych měl víc času, jezdil bych častěji. Služební poměr mi potíže nedělá, jsem zásadový člověk. Problémy mám ale s dochvilností, což mi na Dukle naštěstí tolerují.
Můžete krátce popsat důvod vaší neúčasti na olympiádě v Barceloně v roce 1992? Pavel Barák, Praha 8
Velice krátce: byl jsem zraněn. I když jsem rok předtím byl druhý na juniorském mistrovství Evropy a k limitu na olympiádu mi chybělo sto bodů z předešlého roku, nedokázal jsem to překonat, měl jsem vážné zranění kotníku. Olympiádu jsem tehdy ani neviděl, rok 1992 je pro mě zapomenutý, mám tam takové okénko.
V minulosti, kdy jste ještě nebyl v úplné špičce desetibojařského pole, jste se do povědomí sportovních fandů zapsal jako muž často měnící svou image. Upoutával jste obarvenými či odbarvenými vlasy, náušnicí. Už dlouho jste žádnou změnu neprovedl. Proč? Chystáte nějakou změnu do Sevilly? Hana Slezáčková, Pardubice
Náušnici jsem nosil od šestnácti let a loni jsem ji musel sundat kvůli dětem, jinak bych asi přišel o ucho. Letos mám už zase blonďatou hlavu, byl to hec s ostatními z tréninkové skupiny. Chtěli jsme dohola, ale Roman Šebrle to odmítl, tak jsme se odbarvili. Ale Roman se kvůli reklamnímu fotografování obarvil zpátky, a jak se mu teď barva smývá, začíná být zrzavý.
Proč pořád nosíte sluneční brýle, kvůli image? Roman Pavelka, Praha
Začal jsem je nosit v roce 1993. Přišel jsem na to, že mi hodně pomáhají. Dříve byly od Vietnamců, teď už mám profesionální, které dostávám od sponzora, ale proto je nenosím. Když brýle nemám, jsem stažený, nesvůj, velmi nerad mžourám do sluníčka. Když je mám, uvolním se, navíc jsou dokonalé, při všech disciplínách drží na hlavě jako přikované. A když je šero, prostě si vyměním skla. Pro mě jsou sluneční brýle pracovní pomůcka.
Když jste začínal s atletikou, měl jste nějaký vzor? Charles Vodička, Praha
To bylo v roce 1982, tedy v deseti letech. Sledoval jsem předtím moskevskou olympiádu a pak mistrovství světa v roce 1983. V paměti mi hodně utkvěl Edvin Moses, na čtyři sta metrů překážek vyhrál mistrovství světa i s rozvázanou tkaničkou na tretře. Řekl jsem si: tohle budu dělat. Po pár letech jsem zkusil tři sta metrů překážek a rozhodl se, že to určitě dělat nebudu. Ale vzorů jinak příliš nebylo.
Říká se, že máte dopředu předpovězené úspěchy od vaší babičky. Můžete o tom říci něco více, prosím? Jindřich Novotný, Zlín
Babička je vědma, kartářka s různou úspěšností. Vždycky, když to vyjde, tak se o tom ví, když ne, tak se o tom nepovídá. Ale sem tam se trefí. I když v tom, jestli najdou moje nebo trenérovo ukradené auto, se spletla. Ale umístění, pokud dokončím soutěž, jí vychází. Uhádla dopředu mé umístění v Aténách i na olympiádě.
Máte nějaké rituály nebo maskoty a věříte vůbec v nadpřirozené věci? Kateřina Salačová, Zlín
Rituály přímo nemám, ale mám zaběhlý systém před každým závodem, který funguje. Nikdy jsem nebyl nijak moc pohádkově založený, ale jsem takový ten člověk, který věří na mimozemšťany a podobně. Loni mě přesvědčil léčitel Bohouš Jukl, že je leccos možné, i když s notnou dávkou potlačení vlastního vědomí. Bez něj bych pravděpodobně neudělal ani světový rekord na Strahově. Nastupoval jsem s bolavým kolenem a on mi mezi disciplínami bolest doslova sebral. Stačilo jen jezdit rukou poblíž kolena. Takže jestli jsou tohle nadpřirozené věci, tak na ně začínám silně věřit.
Myslíte si, že nastane 11. srpna skutečně konec světa? Martin Pěkný, Praha
Doufám, že ještě ne. Já bych to potřeboval tak nejdříve 26. srpna, aby to bylo až po mistrovství světa v Seville. Přece neskončím jen tak... (smích). Věřím, že největší katastrofou 11. srpna bude zatmění slunce.
Jak nejraději relaxujete? Karolína Ptáčková, Praha
Nejlepší relaxace je pro mě spánek, ale v posledních dvou letech mi ho není dopřáno kvůli dcerám. V poslední době se to zlepšuje, i když chodit spát o půlnoci a vstávat s dětmi v šest není to pravé. Ale já jsem si naspal hodně na vojně, i když se říká, že to nejde. Teď mám alespoň z čeho čerpat (smích). Další mojí relaxací je kuchyně, to je místo, kde přestávám vnímat okolní svět. Jsem sice pro život "velmi prakticky vyučený" gymnazista, nikoli kuchař, ale jsem kuchař od přirození. Manželka také vaří, ale jen když nejsem doma. Já ji jinak do kuchyně moc nepustím. Nejraději dělám v současně době omáčky, děti jsou totiž omáčkového typu.
V čem podle vás tkví síla českého desetiboje? Tomáš Bezruč, Praha
V tom, v čem netkví síla českého sprintu. Český člověk si uvědomil, že do světové špičky těžko prorazí například ve sprintu na sto metrů. A uplatnění se našlo v desetiboji, platí tu přísloví o českých ručičkách, ale není to jenom v nich. Je to zajímavá hravá disciplína, stereotypů je minimum, proto mám desetiboj rád. Jednou nepodařenou disciplínou nic nekončí, člověk má ještě devět šancí to napravit, a to třeba ve sprintu neexistuje. Desetiboj je disciplína plná naděje.
Proč jste si vybral právě desetiboj? Petr Tejral, Praha
Atletika je magická, protože člověk závodí sám za sebe. Jsem individualista a nesnášel jsem, když se někdo při fotbálku za barákem ulíval. První desetiboj jsem zkusil v patnácti letech, u nás je zvykem mezi atlety aspoň jednou v životě desetiboj zkusit, já u něj zůstal.
Cítíte se s narozením dcer nějak odpovědnější? Jana Raková, Praha
Rozhodně. Úplně jsem se změnil, zodpovědnost je na prvním místě, už nedělám takové ty voloviny všedního dne, nevlítnu na silnici, i v autě jsem opatrnější.
Jednu dobu se říkalo, že manželství a děti znamenají pro vrcholového sportovce konec kariéry. Když jste se ženil, počítal jste s tím? A co byste pak dělal? Pavel Machek, Praha
Záleží na tom, jaký dělá člověk sport, koho si vezme a jaké má děti. S atletikou se to podle mě slučuje. Spousta atletů dosáhla největších výkonů, když dopadli do stavu manželského, i po dětech. Nevidím důvod končit se sportem. Samozřejmě je výhoda, když už má člověk zázemí a jistoty, pro sportovce ve vývinu je rodina složitější. Pro mě je to ale děsně motivující věc, člověk nesportuje sám za sebe. Je to moje jediná obživa, snažím se sportovat co nejlépe, abych dokázal manželce a dětem dát ten krásný domov, který potřebují.
