Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Deset let s Knížákem v Národní galerii: díl třetí - hry s čísly

Doporučujeme   3:47aktualizováno  3:47
"Tím, že znám spousty umělců po celém světě, tak jsem získal díla v ceně mnoha desítek, set milionů," chlubil se Knížák v únoru 2006 v rozhovoru na Frekvenci 1. Toto tvrzení nejde ověřit, faktem však je, že NG v posledních letech řadu zahraničních darů dostala. Druhou věcí je, že umělecká kvalita některých z nich byla dosti pochybná.

Vzkříšení antihudby. V čele skupiny Actual, která se příležitostně obnovila, ovšem skutečně radikální umělecké postoje zaujímala na přelomu 60. a 70. let; Praha, 2003. | foto:  Nguyen Phuong Thao, MF DNES

Ať tak nebo tak, o systematickém budování kolekce současného zahraničního umění nemůže být řeč. Na nákup děl předních světových autorů na volném trhu nemá NG peníze (jako žádné světové muzeum financované z veřejných zdrojů) a na to, aby si vyjednala zvýhodněné podmínky, či dokonce dary, nemá potřebnou prestiž ani nezbytné kontakty. "Snažíme se, aby Národní galerie byla jiná než ostatní galerie," zní Knížákovo vysvětlení chaotické akviziční politiky.

V případě českého umění je situace o něco lepší. Pro část umělců je však Knížák natolik negativní postavou, že NG odmítají prodávat svá díla. Za ocitování v této souvislosti stojí Knížákova poznámka na adresu Davida Černého, pronesená v červnu 2005 v rozhovoru v Lidových novinách:

"To jeho mimino NG stejně jednou dostane (…)." Od roku 2006 galerie spolupracuje se společností Synot Lotto, která provozuje síť sázkových kanceláří a hracích automatů. Galerie od společnosti, kterou označuje za svého mecenáše, během tří let dostala 12,5 milionu korun. Podle smlouvy podepsané koncem loňského roku se Synot Lotto zavázala galerii přispět i v letech 2009 a 2010 vždy částkou 7 milionů korun. Společnost se stala podporovatelem kultury (vedle NG v posledních letech sponzoruje také Národní divadlo) poté, co se musela stáhnout z fotbalu. Zatčení manažera klubu FC Synot bylo na jaře 2004 na začátku velké korupční kauzy v českém fotbale a mezi funkcionáři, kteří byli kvůli uplácení rozhodčích pravomocně odsouzeni, je i majitel Synot Lotto.

V posledních letech NG poměrně aktivně buduje sbírku nejmladšího umění. Může se v tom opřít o švýcarskou nadaci manželů Jelínkových, kteří na základě doporučení rektora AVU a generálního ředitele NG pro galerii nakupují díla českých a slovenských výtvarníků mladé a střední generace. Na nákup nejmladšího umění také galerie v letech 2004 až 2006 dostala od ministerstva kultury speciální účelovou dotaci 2,25 milionu korun. Galerie za tuto částku dokázala nakoupit díla několika desítek mladých autorů, často studentů či čerstvých absolventů pražské akademie.

Tento způsob budování sbírky je přitom u muzejní instituce dosti neobvyklý. Zastoupení v NG by mělo být pro umělce určitou metou. Pokud se do ní dostávají i studenti, kteří své kvality dosud nijak neosvědčili, hrozí sbírce ztráta prestiže. Sporný je také výběr autorů, od kterých galerie nakupuje. Najdeme mezi nimi sice řadu absolventů Knížákova ateliéru, jejichž jména sotvakomu co řeknou, od Kateřiny Šedé, mezinárodně nejuznávanější české umělkyně mladé generace, však NG dosud nic nekoupila.

Pokud jde o staré umění a klasickou modernu, většina akvizic je financována z tzv. programu ISO, státního programu na ochranu movitého kulturního dědictví. Nejde tedy o nákupy z rozpočtu galerie, ale z peněz poskytnutých ministerstvem kultury nad rámec běžných dotací. Od roku 2002 galerie takto získala díla za 85 milionů korun.

Největšími nákupy byly letošní výkup několika obrazů ze sbírky Lobkowiczů za 27,3 milionu korun, koupě oltářního obrazu Panna Marie s Ježíškem a čtyřmi světci italského renesančního malíře Camilla Boccacina v roce 2007 (14 665 000 Kč), Fillova obrazu Žena s kobercem v roce 2004 (8 000 000 Kč) a dvou protějškových krajin od Jana Jakuba Hartmanna o rok později (3 965 000 Kč). Za stejnou částku byla v roce 2004 ve Vídni koupena také údajně gotická Madona na lvu, kterou však část odborníků považuje za novodobé falzum.

Knížák Knížákovi

Neustále se vracející obvinění, že Knížák nakupuje do galerie svá vlastní díla, se nezakládá na pravdě. Časopis Týden sice svého času zveřejnil fotografii smlouvy, na které je Knížák podepsán coby prodávající i kupující, šlo však o vyřizování restů z doby ještě před jeho nástupem. V roce 1995 NG zakoupila několik jeho děl, část dohodnuté sumy mu však zůstala dlužna.

Moje dílo.

Moje dílo.

"V okamžiku, kdy jsem se stal generálním ředitelem, tak jsem řekl, ať je tato věc vyřízena, poněvadž mně připadalo absurdní, aby dlužili svému řediteli," vysvětluje tuto záležitost Knížák. Každý rok galerii věnuje nějaká díla darem, ať již svá vlastní nebo jiných umělců. Do sbírek NG se takto mimo jiné dostala jeho provokativní reklama Václavka a Dášenka z roku 1997 nebo transparent Pryč s Knížákem!, se kterým se v prosinci 2000 zúčastnil demonstrace vyzývající k jeho odvolání. Jasným střetem zájmů je ale umístění Knížákova sousoší před Veletržním palácem. Kdyby šlo o starší dílo, dalo by se to snad ještě omluvit, jedná se však o sochy vyrobené přímo pro tento účel. Že jejich zhotovení zaplatil Metrostav, nikoliv NG, není podstatné.

V souvislosti s akvizicemi je namístě připomenout ještě faux pas s falzy Alexandra Rodčenka a skandál kolem nákupu sochy Josefa Beuyse. Koncem ledna 2000 NG uspořádala tiskovou konferenci, na které Knížák představil čtyři obrazy, které galerie dostala darem od česko-německého sběratele Rainera Kreissla. "Pro nás a vůbec pro svět je tento význam nebývalý, poněvadž se jedná o kolekci buď Rodčenka, tzn. ruského, později sovětského avantgardisty ze začátku století, nebo lidí z jeho blízkého okolí," prohlašoval tehdy Knížák v České televizi. "Ať už je autorem obrazů kdokoliv, na jejich kvalitě to nic nemění," citovala jej MF DNES.

Představení obrazů bez toho, aby měl v ruce patřičné expertizy potvrzující jejich pravost, bylo nanejvýš neprofesionální. O to víc, že se všeobecně vědělo, že na trhu s uměním se v 90. letech objevilo velké množství falz sovětské avantgardy, a že obrazy postrádaly jakoukoliv dokumentaci. Rodčenkovo autorství po prvním zběžném průzkumu zpochybňovali i odborní pracovníci NG. Záhy se ukázalo, že měli pravdu a že obrazy jsou padělky. O tom však již Knížák oficiálně nikdy neinformoval.

Kvůli Beuysově objektu Auto, který NG zakoupila v roce 2005, bylo na Knížáka počátkem loňského roku podáno trestní oznámení. I když vyloučíme, že Knížák z transakce osobně profitoval – prodávajícím byl jeho dlouholetý přítel a sběratel jeho díla, Němec Wolfgang Feelish, zůstává otázka ceny a významu tohoto díla. Nelze říct, že 15 milionů korun byla přehnaná cena, nejde ji však vydávat ani za zvláště výhodnou.

V rámci akvizic Sbírky moderního a současného umění šlo každopádně o cenový rekord. O tom, že Joseph Beuys je jednou z nejvýznamnějších osobností umění druhé poloviny 20. století, není sporu, kupování izolovaných kusů slavných autorů lze však sotva považovat za rozumnou akviziční politiku. "Smysluplnější by bylo koupit třeba i menší věc, ale mít k ní i kresby a multiply, které by Beuysovu tvorbu představily v širším kontextu," komentoval to loni v Art + Antiques Zdenek Felix, někdejší dlouholetý ředitel hamburské výstavní síně Deichtorhallen.

Kvůli Beuysově objektu Auto za 15 milionů čelil Knížák trestnímu oznámení.

Návštěvnost

"NG se podobá většině velkých evropských galerií a je srovnatelná i návštěvností," napsal v únoru 2006 v Evropských novinách Knížák. Porovnáme-li celoroční návštěvnost NG s mezinárodními statistikami, které každoročně zveřejňuje časopis The Art Newspaper, zjistíme, že s muzei v Londýně, Paříži, Madridu nebo Berlíně, která svou návštěvnost počítají v milionech, se NG nemůže vůbec měřit. K srovnání se nabízí snad jedině Vídeň. Nejvyšší návštěvnost za uplynulých 10 let, 571 tisíc, vykázala NG v roce 2007. Kunsthistorisches Museum mělo tehdy návštěvnost 1,3 milionu, Österreichische Galerie Belveder 594 tisíc a Albertina 550 tisíc.

To nevypadá nijak zle, musíme si však uvědomit, že každé z těchto muzeí sídlí jen v jednom objektu. Spíš než s celkovou návštěvností NG by bylo namístě například srovnání s návštěvností Veletržního paláce, a ta byla v roce 2007 pouhých 110 tisíc. Souhrnné statistiky NG jsou navíc nanejvýš problematické, neboť galerie sama zveřejňuje vzájemně si odporující údaje. Loni v lednu návštěvnost za rok 2007 vyčíslila na 533 tisíc, v dubnu hovořil Knížákův ekonomický náměstek Miroslav Tajč o 571 tisících, ve výroční zprávě najdeme údaj 368 tisíc. Oficiální vysvětlení zní, že rozpory se odvíjejí od toho, zda se do přehledu započítávají účastníci vernisáží a návštěvníci, kteří si vstupenku zakoupí jinde než v pokladně galerie. Za loňský rok je k dispozici zatím jen údaj o počtu návštěvníků, kteří si vstupenku koupili přímo v některé z expozic NG, a ten uvádí návštěvnost 350 tisíc.

Rok před Knížákovým nástupem galerii navštívilo 688 tisíc lidí. Průměrná návštěvnost za období 1999 až 2007 se oproti roku 1998 propadla o víc než 300 tisíc, o 45 procent. A to i když počítáme s maximálními údaji, které NG uvádí. Dejme tomu, že rok 1998 byl z hlediska návštěvnosti výjimečný. NG tehdy pořádala několik divácky atraktivních výstav (František Kupka, Josef Lada, Jakub Schikaneder, Magister Theodoricus), a tak není divu, že návštěvnost byla nadprůměrná. Takovéto výstavy nelze pořádat každý rok. To je oprávněná námitka, problémem je, že NG se tomuto číslu za deset let Knížákova ředitelování nepřiblížila ani jednou. Sám Knížák to ale vidí jinak. "Permanentně vzrostl počet návštěvníků jako nikdy," tvrdil sebevědomě v rozhovoru v magazínu Hospodářských novin loni v lednu.

Lze považovat za úspěch aspoň návštěvnost Veletržního paláce, jehož stálou expozici z roku 2000 Peter Kováč v Právu přivítal slovy: "Věřím, že bloudění prázdnými chodbami smutného a polostrašidelného zámku (…) skončilo."? Podle Knížáka jednoznačně. "Veletržní palác, který byl velmi málo navštěvovaný, je plný, nepřipomíná prázdnou nemocnici," prohlásil v dubnu 2007 na Rádiu Česko. Loni Veletržní palác, ve kterém přes léto probíhalo trienále současného umění, navštívilo 116 tisíc lidí. O rok dřív to bylo 110 tisíc a bezprostředně po otevření Knížákovy reinstalace stálé expozice v roce 2000 126 tisíc. V roce 1998, kdy podle všech kritiků byla návštěvnost ostudně nízká, palác navštívilo 168 tisíc lidí. V prvním roce po otevření, v roce 1996, to bylo 161 tisíc. Záměr zřídit v paláci fungující kavárnu a standardní museum shop, o nichž Knížák hovořil při svém nástupu, se dodnes nepodařilo realizovat. Kavárna i knihkupectví sice chvíli fungovaly, kvůli malé návštěvnosti však záhy skončily.

Hospodaření

Oddlužení galerie a její vyrovnané hospodaření vydává Knížák za svůj největší manažerský úspěch. "Vypadalo to tady naprosto tragicky. Národní galerie měla 150 milionů dluhů na Veletržním paláci, bylo tu za 18 milionů nezaplacených faktur, bylo nutné nakoupit významné restituce za 100 milionů," rekapituloval naposled před pár týdny v časopisu Reflex. Podobných prohlášení bychom našli víc. Liší se snad jen částkou nezaplacených faktur, většinou Knížák hovoří jen o 14 milionech. Společné je jim hlavně to, co neříkají, a sice že zmíněný dluh na Veletržním paláci byl ve skutečnosti spornou vládní dotací a že oněch 100 milionů na výkup restitucí rovněž poskytla vláda.

Pokud jde o ony nezaplacené faktury za 14 až 18 milionů, i ty nakonec zaplatila vláda. V prvních třech letech Knížákova ředitelování byla NG ve ztrátě, do černých čísel se dostala až díky mimořádné dotaci ministerstva kultury ve výši 18,6 milionu korun v roce 2001. Schopnost získat od politiků peníze je v případě ředitele instituce jako NG jistě ocenění hodná vlastnost, vydávat lobbing za manažerské úspěchy je však zavádějící.

Podle ekonomického náměstka Miroslava Tajče zjistila kontrola ministerstva financí prověřující hospodaření galerie za roky 1995 až 1998 nedostatky za více než 600 milionů korun a vyměřila NG dodatečný odvod a penále 68 milionů korun. Tuto sumu se následným jednáním podařilo snížit na 17,7 milionu korun a v několika splátkách vyrovnat do konce prvního pololetí roku 2005. Tyto informace nelze z otevřených zdrojů ověřit, o tom, že galerie byla v době Knížákova nástupu ve špatné finanční situaci a že byl v jejím hospodaření zmatek, ale není proč pochybovat.

Zkuste si mě sundat

Zkuste si mě sundat

"V posledních několika letech prošla Národní galerie řadou kontrol. Téměř všechny skončily výsledkem nula!!!" chlubil se Knížák v září 2006 v týdeníku Euro. Pravda je, že například z kontroly NKÚ prověřující účetnictví ministerstva kultury a jeho příspěvkových organizací za roky 1998 až 2001, jejíž závěry jsou k dispozici na webových stránkách úřadu, vyšla NG výrazně lépe než Národní divadlo nebo Národní knihovna.

Průměrná roční dotace na provoz galerie byla v uplynulém desetiletí 240 milionů korun. Pokud odečteme příspěvky poskytované na rekonstrukci Schwarzenberského a Salmovského paláce, dostává NG na svou činnost od státu každoročně přibližně 200 milionů korun, a to včetně výše zmiňovaných dotací z programu ISO či fondu na odstraňování povodňových škod. Oproti roku 1998 se tak státní příspěvek zvýšil v průměru o 50 milionů korun. Roční tržby za zboží a služby v letech 1999 až 2007 (výroční zpráva za rok 2008 zatím není k dispozici) činily v průměru 84 milionů korun.

Ve srovnání s rokem 1998 to představuje pokles o 28 milionů korun, průměrný příjem ze vstupného poklesl o třetinu. Zatímco v roce 1998 si galerie dokázala sama vydělat 44 procent svého rozpočtu, v roce 2007 to bylo necelých 30 procent. To je sice stále číslo srovnatelné, ne-li lepší než u jiných evropských muzeí, pokles tržeb by však měl trápit samotného Knížáka, který si při nástupu do funkce jako svůj ideál vytkl minimální závislost galerie na státu. "Odmítám všechny socialistické praktiky, které přežívají v komisionálním rozhodování, a preferuji zásadní osobní odpovědnost, bezchybné ekonomické fungování, co největší samostatnost a pokud možno malou závislost na státních strukturách," citovalo jej koncem června 1999 Právo.

Podivný Kelt

Historie deseti let Knížákova ředitelování je též historií nejrůznějších skandálů a výzev k jeho odvolání. První petice proti Knížákovi se objevila již koncem roku 1999. Šlo však pouze o zručnou manipulaci Společnosti Franze Kafky, která svůj obchodní spor s NG o pronájem prostor v paláci Kinských vydávala za obranu Kafkova odkazu. Prvním protestem namířeným adresně proti způsobu, jakým Knížák vede galerii, byla až demonstrace studentů AVU v prosinci 2000. Akci pro sebe nakonec ukradl Knížák, když přišel před Veletržní palác demonstrovat sám proti sobě. V únoru 2001 Knížák inzultoval redaktora Práva Alexandra Kramera a v říjnu nazval výtvarníka Jiřího Příhodu "absolutní nulou", jinak byl víceméně klid.

Koncem ledna 2002 poskytl rozhovor MF DNES, ve kterém mimo jiné zapochyboval, zda jsou Romové "schopni s námi sdílet prostor". Jeho rasismem zavánějící výroky vyvolaly silné pobouření, za Knížáka se však postavil ministr kultury Dostál i tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus. Na jaře 2002 sabotoval Českou sezonu ve Francii, v létě přišly povodně a následné bagatelizování a zatajování vzniklých škod, na podzim z galerie málem vykázal výstavu Josefa Koudelky a rok zakončil instalováním svých vlastních soch před Veletržním palácem. Rok 2003 byl ve srovnání s tím dosti fádní. Rozruch vyvolalo snad jen nepůjčení Kupkovy Amorfy do Paříže.

V první jarní den roku 2004 Knížák oznámil svou kandidaturu do Evropského parlamentu za nacionalistickou Národní koalici. Jedničkou na kandidátce byla předsedkyně krajně pravicové Národní strany Petra Edelmannová, Knížák měl být dvojkou. Do druhého dne však svou kandidaturu stáhl, neboť – jak se vyjádřil v MF DNES – zjistil, "že je to časově náročné a neslučitelné s funkcí ředitele galerie". Proti Knížákovi tehdy nejostřeji vystoupil zmocněnec vlády pro lidská práva Jan Jařab. Na Jařabův článek v časopisu Ateliér reagoval nejen Knížák, ale i ministr Dostál, který ve své odpovědi mimo jiné označil všechny historiky umění, kteří z galerie odešli po Knížákově nástupu, za líné a neschopné.

To dalo vzniknout společnému dopisu čtrnácti bývalých pracovníků NG, v němž se ohradili proti Dostálovým urážkám a varovali před národoveckým směrem, kterým se galerie ubírá. Vrcholem Dostálovy další odpovědi ze začátku července je vyhrůžka odebrání dotací časopisu, a to s argumentem, že kritika ředitele NG je politicky motivována. V říjnu se polemika o tom, jak hodnotit pět let Knížákova ředitelování, přesunula na stránky MF DNES, po několika týdnech však vyzněla do ztracena. V listopadu 2004 se Rafani na protest proti Knížákovu chování vykáleli ve Veletržním paláci před panelem s jeho díly.

Od této chvíle jako by výtvarná obec i odborná veřejnost boj za Knížákovo odvolání vzdaly. Konání dvou paralelních bienále v roce 2005 a zřízení ceny NG 333 v roce 2007 polarizovalo uměleckou scénu, ale věcně proti Knížákovi nikdo příliš nevystupoval. Stal se tolerovaným zlem, na které si sice všichni stěžují, ale se kterým se již neučili žít. Jak trefně v Manuálu radícím, jak se chovat na vernisážích, napsal Ondřej Chrobák: "Neptejte se nikoho, co si myslí o Milanu Knížákovi. Budete nudit!"

Knížákovi protivníci se znovu zaktivizovali až začátkem loňského roku. Od půlky ledna se v Galerii Vernon, kousek od Veletržního paláce, uskutečnila mystifikační výstava Milan Knížák: Podivný Kelt, na které skupina Guma Guar vystavila obrazy a objekty imitující Knížákovu vlastní tvorbu. Nedílnou součástí výstavy byl i životopis vypočítávající všechny jeho manipulativní zásahy do české kultury, který byl paradoxně jediný pravý. Několik měsíců po skončení výstavy Knížák na umělce podal trestní oznámení kvůli podvodu, porušení autorských práv a pomluvě.

V polovině dubna 2008 vznikla pod názvem Čas na změnu zatím poslední výzva ke Knížákovu odvolání. Několik desítek umělců a výtvarných teoretiků požádalo v otevřeném dopise ministra kultury o vypsání mezinárodního výběrového řízení na místo generálního ředitele NG a o to, aby ředitelé příspěvkových organizací ministerstva byli napříště jmenováni na dobu určitou. Důležitým posunem oproti předchozím iniciativám je, že výzva nereaguje na nějaký Knížákův výrok či exces, ale volá po systémové reformě. K návrhu na omezení funkčního období ředitelů se nyní v médiích hlásí i sám Knížák.

"Samozřejmě bych s tím souhlasil. Každý rok ať jsou konkurzy, já bych do nich každý rok šel. Sám jsem na akademii konkurzy zavedl. Má se rekapitulovat a předvádět, co se udělalo," prohlásil letos v červnu v Reflexu. Možnost, že by po deseti letech sám od sebe odstoupil, však vylučuje. "Jde ovšem o to, jestli ta konkurzní komise bude dostatečně profesionální a jestli bude brát v úvahu fakta, anebo zdali to bude jenom nástroj k tomu, aby se někdo vyhodil a jiný přijal," vysvětlil svůj postoj v březnu na Radiožurnálu. Fakta totiž podle něj dokazují, že galerii vede dobře.

deset let s knížákem v národní galerii

Článek původně vyšel v Art + Antiques 7-8/2009; v Kavárně on-line vychází se souhlasem autora.

Autor:


Islám nás zničí stejně jako kolonizátoři indiány, tvrdí etnograf





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve
ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V bublině žije i Václav Klaus. To jsou témata...  celý článek

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově
ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post. Fotbalové paměti. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.