Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Deset let s Knížákem v Národní galerii: díl druhý - milovník centralizace

Doporučujeme   3:47aktualizováno  3:47
Hlavní změnou, ke které v galerii po Knížákově nástupu došlo, byl odklon od modelu fungování NG coby čtyř poloautonomních sbírek, který byl prosazován po celá 90. léta, zpět k centralizovanému uspořádání. Knížák dnes tvrdí, že NG zachránil před rozpadem na několik samostatných institucí.

Ke znakům Knížákovy éry patří rozšiřování počtu stálých expozic nejen ve Veletržním paláci. | foto: MF DNES

Pravdou je, že před jeho nástupem docházelo občas k absurdním situacím, kdy galerie pořádala dvě důležité akce v jednom termínu. Slavnostní recepce Nadace Sbírky moderního a současného umění se například konala ve stejný večer, kdy Sbírka starého umění měla vernisáž výstavy Magister Theodoricus. Jinou věcí je, že oba modely uspořádání jsou oprávněné a nelze tvrdit, že jeden či druhý je morálně správnější. Měřítkem by měla být jen jejich funkčnost, tedy to, jakými výsledky se galerie může vykázat.

Důležitější než samotná organizační struktura je uplatňovaný styl řízení. Když Knížák tuto změnu oznamoval, zdůrazňoval, že mu jde pouze o racionalizaci fungování galerie. "Nikdy se nemíchám do profesionálních rozhodnutí jednotlivých sbírek, ale za současné ekonomické situace si myslím, že je jejich osamostatnění nemožné. Centrálně organizované obslužné funkce jsou praktičtější, levnější, komunikativnější," vysvětloval v listopadu 1999 v Lidových novinách.

V praxi však začal do chodu sbírek autoritativně zasahovat, což nutně vedlo ke konfliktům. Na jaře 2000 rezignoval ředitel Sbírky starého umění Jiří Fajt.

"Byrokraticky vymáhaná centralizovaná moc vyjádřená pyramidální organizační strukturou jako základ nové organizace působí (…) archaicky. (…) Kvalitu rozhodování ovlivňuje i fakt, že generální ředitel rozhoduje vše včetně trivialit," řekl tehdy Fajt v rozhovoru v časopisu Týden. Jako externista pro galerii ještě spolu se Štěpánkou Chlumskou kurátorsky připravil již zmiňovanou expozici středověkého umění v Anežském klášteře.

Z podobných důvodů z galerie půl roku po Fajtovi odešla i Katarína Rusnáková. "Musím (…) říct, že mne dost zaskočila reorganizace NG, nastartovaná v únoru 2000, která ředitelům sbírek odebrala podstatnou část kompetencí. Najednou bylo problematické domlouvat cokoliv, ale hlavně výstavy se zahraničními partnery," řekla začátkem roku 2001 v rozhovoru ve čtrnáctideníku Ateliér.

"Bez patřičných kompetencí a svobodného prostoru pro profesionální práci bych byla jen součástkou v těžkopádném mechanismu. Důvodem je též bez analýzy a poznání provedená reorganizace NG, která ochromuje odbornou činnost sbírek, a nefunkční infrastruktura," dodala.

NG není Kunsthalle

"Měla, jako asi všichni dosavadní ředitelé, touhu změnit Moderní sbírku v jakousi ‚Kunsthalle‘, kde se především pořádají krátkodobé výstavy," napsal o Rusnákové Knížák ve výroční zprávě za rok 2000. To byla a dodnes je jeho univerzální odpověď na všechny kritiky zpochybňující výsledky jeho práce. Smyslem NG je totiž podle něj "v prvé řadě péče o sbírky a jejich prezentace".

Takto vyhrocená polarita mezi galerií coby muzeem umění, které se stará primárně o sbírky, a galerií jako výstavní síní (Kunsthalle) je však zcela umělá. Typem instituce, s níž může být pražská NG srovnávána, je britská Tate Gallery. I ona se stará o sbírky starého a současného umění, i ona má své expozice roztroušené na několika místech, a to nejen v Londýně, ale po celé Anglii. Přesto nikoho v Tate ani nenapadne, že by bylo možné soustředit se jen na stálé expozice. "Muzeum, které se dnes snaží jen o tohle, je mrtvé," prohlásil před časem v rozhovoru v Art + Antiques ředitel Tate Modern Vincente Todoli.

Šlo by argumentovat, že NG má svůj výstavní program orientovat především na přehlídky, které povedou k hlubšímu poznání a pochopení jejích sbírek. V rozhovoru v časopisu Playboy Knížák letos v březnu vysvětlil, že nechce pořádat "trendové výstavy", po kterých údajně volají jeho kritici, ale chce "pečlivě mapovat bílá a matná místa na naší mapě umění". To zní rozumně, problémem je, že právě to NG nečiní či jen v omezené míře. Za posledních deset let uspořádala 15 monografických výstav osobností českého poválečného umění, které by šlo označit za retrospektivy. U řady z nich však byla role NG pouze formální a umělci si museli sami zajistit financování i zařídit zápůjčky.

Aktivní umělec

Aktivní umělec

Rozhodně nelze říct, že by galerie prováděla systematické a koncepční mapování českého poválečného umění. V případě umění první poloviny 20. století je situace ještě horší. Seznam výstav zde čítá pouhých 8 položek. Výstavy Jana Zrzavého a Emila Filly v roce 2007 navíc byly pouhými svozy, neboť kurátoři rezignovali na jakýkoliv pokus o kritické zhodnocení obou stěžejních autorů. Při svém nástupu do funkce přitom Knížák adresně kritizoval právě malou aktivitu Sbírky moderního a současného umění. "I z vašeho výčtu je jasné, že teoretickou činnost vyvíjí především sbírka starého umění. Vadí mi nejvíce pasivita a zmatek v moderní části," prohlásil v červenci 1999 v rozhovoru v Právu.

Dnes je právě Sbírka starého umění, kterou od září 2001 vede Vít Vlnas, nejlépe fungující částí NG. V roce 2005 například tvořily texty publikované jejími zaměstnanci tři čtvrtiny veškeré bibliografie galerie. Mimořádným počinem byla výstava Sláva barokní Čechie v roce 2001, kterou kurátorsky připravil Vít Vlnas, v té době ještě ředitel Archivu NG. Šlo o nejrozsáhlejší výstavu v historii galerie, která ve čtyřech objektech představila bezmála 1800 exponátů, zapůjčených od 160 majitelů z České republiky i ze zahraničí. Náklady však byly rovněž rekordní a návštěvnost nic moc. Z hlediska odborného přínosu i způsobu uchopení tématu se nicméně jednalo o jednu z nejzajímavějších a nejdůležitějších akcí posledních dvaceti let.

Milan Knížák přesto považoval za důležité se od ní zpětně distancovat. "Tento projekt byl připravován řadu let (začal ještě před mým příchodem) a nebylo možné do něj razantně vstoupit. To se Národní galerii vymstilo. (…) Je to jasné varování nejen před nedostatečně zvládnutými projekty, ale i před všemi akcemi, které překračují obvyklé měřítko," napsal ve výroční zprávě za rok 2001. Před začátkem výstavy přitom hovořil jinak. "Je to fascinující projekt! V životě jsem nepodepsal tolik smluv, v životě jsem se dokonce tolikrát nepodepsal," citovala jej v březnu 2001 MF DNES.

Současné umění

Na podzim 2001 Milan Knížák ukončil spolupráci s organizátory Ceny Jindřicha Chalupeckého, jejíž finálové výstavy se od roku 1999 konaly ve Veletržním paláci. Tomuto kroku předcházel v listopadu 2000 konflikt s Davidem Černým, kterého Knížák nechal z galerie vyvést ochrankou, takže mu pak prezident Václav Havel cenu předával venku na ulici, a zásah do souborné přehlídky dosavadních laureátů v září 2001, kdy Knížák bez vědomí architekta a autora koncepce nechal přetřít výstavní panely.

V rozhovoru na Frekvenci 1 nicméně ukončení spolupráce se Společností Jindřicha Chalupeckého vysvětlil svým okřídleným: "Národní galerie je především muzeem umění." To v daném kontextu těžko interpretovat jinak, než že přehlídky mladého umění do NG nepatří. Jak ukázal následující vývoj, šlo ve skutečnosti spíše o to, že do NG nepatří takové přehlídky, u kterých Milan Knížák nemá rozhodující slovo. Od roku 2003 galerie pořádá ambiciózní mezinárodní bienále (od roku 2008 trienále) současného umění a od roku 2007 má též svou vlastní cenu pro umělce do třiceti tří let – NG 333.

"Půjde o projekt, který nás dostane na světovou mapu kulturních událostí," sliboval při prvním ročníku bienále Knížák. "Jsem přesvědčen, že se tato akce vyrovná těm nejslavnějším na světě," doplňoval Giancarlo Politi, vydavatel časopisu Flash Art, který byl spoluorganizátorem. Žel nestalo se. Knížák s Politim se během prvního ročníku rozhádali natolik, že o dva roky později se v Praze konala dvě paralelní bienále. NG následně přešla na tříletou periodicitu. Zatím poslední ročník akce proběhl pod zkratkou ITCA (International Triennale of Contemporary Art) ve Veletržním paláci loni. Úroveň přehlídek je kolísavá a svět je v zásadě ignoruje. Pro české publikum nicméně představují vítanou příležitost setkat se se současným světovým uměním.

Nejspornější na celé věci je otázka, proč takovouto akci vůbec pořádat. Těžko si totiž představit něco, co by bylo víc v rozporu se zdůrazňovanou muzejní rolí NG. Ani v zahraničí není běžné, aby podobné přehlídky pořádaly instituce typu Národní galerie. Knížákovi, který vystupuje v roli prezidenta celé akce, trienále slouží jednak jako alibi proti výtkám, že galerii izoluje od světa, jednak mu dává pocit moci. Pořádání takovéto akce znamená přímo či nepřímo rozhodovat, co ze současného umění je "důležité". Tento moment je navíc umocněn tím, že v čele galerie nestojí historik umění, ale umělec, jehož ambicí není mapovat výtvarnou scénu, ale sám ji aktivně formovat. Jistě ne náhodou bylo například hlavním vizuálním motivem loňského trienále Knížákovo vlastní dílo.

Stálé expozice

Nejproblematičtějším rysem Knížákova pojetí muzejní role NG je snaha rozšiřovat počet stálých expozic a s nimi i objektů, o které se musí galerie starat. Výsledkem je, že podstatnou část jejího rozpočtu spolkne klimatizace a ostraha budov, na čemž galerie tratí hned dvakrát. Provozní náklady odčerpávají prostředky, které by šly použít na program, a stále expozice jsou zároveň méně navštěvované než krátkodobé výstavy. Rozstrkání sbírek NG po celé Praze a absence hlavního sídla jsou nešťastným historickým dědictvím.

Za Knížáka se však počet pražských paláců, které galerie využívá, dál rozrostl. V roce 1999 měla NG na starost osm objektů – Veletržní palác, palác Kinských, Šternberský palác, Anežský klášter, klášter sv. Jiří a Zbraslavský zámek; pro výstavní účely používala ještě Valdštejnskou jízdárnu a Jízdárnu Pražského hradu. Za Knížákova ředitelování do tohoto seznamu přibyly Dům U Černé Matky Boží, Schwarzenberský a Salmovský palác. Podle sedm let staré koncepce rozvoje NG do roku 2020, kterou galerie dodnes prezentuje na svých webových stránkách, by Knížák rád získal ještě Clam-Gallasův palác a Rudolfinum. Zároveň v tomto materiálu navrhuje připojení Uměleckoprůmyslového musea a převzetí části sbírek Náprstkova muzea.

Paláce on rád, třeba ten Salmovský

Paláce on rád, třeba ten Salmovský

Argumentem pro tuto expanzi je Knížákovo přesvědčení, že ve srovnání se zahraničními muzei NG prezentuje jen mizivé procento svých sbírek. "Osmdesát procent děl je v depozitářích, jen dvacet procent se vystavuje," postěžoval si v listopadu 2003 ČTK. Zahraniční muzea jsou na tom ve skutečnosti obdobně. Stejné procento uvádí například zmiňovaná Tate Gallery. "Expozice obměňujeme dvakrát ročně, takže za rok mohou návštěvníci vidět mnohem větší díl sbírky," dodává mluvčí galerie. Relativně nízké procento vystavených děl se neodvíjí jen od prostorových možností, ale i od toho, že řada sbírkových předmětů dlouhodobé vystavení nesnese nebo jde o méně kvalitní díla, která se do stálých expozic nehodí, která jsou však pro muzea cenná ze studijních a dokumentačních důvodů.

Škatulata batulata

Souvisejícím problémem je stěhování sbírek sem a tam, neboť dlouhodobá koncepce galerie se v uplynulých deseti letech změnila již několikrát. Příkladem budiž palác Kinských na Staroměstském náměstí. "Měly by se tu konat atraktivní výstavy určené i pro diváky, kteří do galerie obvykle nechodí," plánoval Knížák v listopadu 1999. Po povodních v roce 2002 se krátce hovořilo o tom, že se do paláce z Anežského kláštera přesune středověké umění. V květnu 2004 byla v obou patrech zpřístupněna stálá expozice nazvaná Krajina v českém umění podle Knížákovy vlastní koncepce. Od roku 2007 opět slouží k pořádání výstav. Zatím poslední plán tu počítá s vytvořením nové stálé expozice věnované asijskému umění a antice, neboť galerie hodlá opustit Zbraslavský zámek, kde je pouze v nájmu.

Jistou logiku má snaha soustředit několik expozic na turisticky exponovaném Pražském hradě. Pouhým zařazením Jiřského kláštera na společnou hradní vstupenku se totiž celková návštěvnost NG zvýšila o čtvrtinu. Že většina takto získaných návštěvníků expozici jen proběhne, už nikoho zajímat nemusí. Současný plán galerie počítá s tím, že v Jiřském klášteře bude expozice středověkého umění, ve Schwarzenberském paláci české baroko, v Salmovském paláci 19. století a ve Šternberském paláci staré evropské malířství. Problémem je, že barokní paláce nejsou pro galerijní účely příliš vhodné, jakkoliv je z památkářského hlediska takovéto využití vítanější než třeba přestavba na hotel. Nevyhovují svým dispozičním řešením a navíc se v nich obtížně udržuje potřebné klima. Názorně je to vidět ve Schwarzenberském paláci, kde klimatizační jednotky straší přímo v expozici, neboť v původním projektu se s nimi nepočítalo.

Povodně 2002

Zvládnutí povodní bylo možná největším Knížákovým úspěchem. Tuto skutečnost však vymazalo bagatelizování a zatajování skutečného rozsahu škod, které přitom ve srovnání s jinými institucemi byly relativně malé. "Archivy a umělecká díla ve všech expozicích Národní galerie zůstaly zcela nepoškozeny," praví se v první tiskové zprávě galerie vydané po povodních. Voda sice zaplavila depozitář soch na zámku Zbraslav, představitelé NG však trvali na tom, že o nic nejde. "Podle restaurátorů krátkodobé zatopení sklepa plastikám neublíží," prohlásil 15. srpna 2002 v Lidových novinách Knížák. "Voda plastiky nepoškodila, stačí je omýt a usušit, sádrové napatinovat," citovalo jej Právo.

Koncem srpna se však začaly objevovat zprávy z nezávislých zdrojů, že škody jsou mnohem vážnější. Jiří Gregor, někdejší prozatímní ředitel Veletržního paláce, který během záplav pomáhal s evakuací zbraslavského depozitáře, v televizi zveřejnil fotografie rozmočených hliněných hromádek s popiskou Josef Václav Myslbek. Které sochy byly poškozeny a jak vážně, galerie nikdy nezveřejnila. V letech 2003 až 2007 každopádně nechala restaurovat 579 soch postižených povodní a z fondu ministerstva kultury za tímto účelem čerpala minimálně 14 milionů korun.

Zatopeno bylo rovněž přízemí Anežského kláštera, kam voda pronikla skrze kanalizaci a trojici středověkých studní. V některých místech hladina sahala až do výše dvou metrů. Do expozice v prvním patře sice voda nepronikla, nebezpečím však byl výpadek elektřiny, který na několik dní vyřadil klimatizaci. Při prvním měření klimatu ve výstavních prostorách byla zjištěna relativní vlhkost vzduchu okolo 70 procent. V uzavřené expozici ale zároveň stoupla teplota, takže středověká díla nijak zásadně netrpěla. Po několika dnech pak bylo možno přistoupit k postupnému upravování klimatu na normální hodnoty.

Odborník na mikroklimatologii budov profesor Miloslav Němeček z ČVUT, se kterým galerie veškerá opatření konzultovala, varoval, že nejhorším řešením by byl neuvážený přesun sbírky do jiného objektu, jehož klimatické vlastnosti bychom neznali. NG přesto začátkem září oznámila, že sbírku přestěhuje do paláce Kinských, což vyvolalo zděšené reakce odborné veřejnosti, neboť palác nemá klimatizaci a stejně jako Anežský klášter leží v zátopové zóně. Tento plán byl naštěstí záhy opuštěn. V současné koncepci se počítá s návratem středověké sbírky do Jiřského kláštera, který však nejdřív musí projít komplexní rekonstrukcí.

Vztah k zahraničí

Častou výtkou vůči Knížákovi je, že se galerie pod jeho vedením dostala do mezinárodní izolace, že odmítá půjčovat díla na důležité zahraniční výstavy a že sama není schopna k nám zahraniční umění přivést. Byť tyto body spolu souvisí, je lepší se jimi zabývat odděleně. Knížákův vztah k zápůjčkám se navíc v průběhu let měnil, takže výtka, že NG nepůjčuje obrazy do zahraničí, dnes platí, jen pokud jde o české umění. Na podzim 2000 v Hospodářských novinách rezolutně prohlašoval: "Nebudeme půjčovat." A v prosinci 2003 znovu v Lidových novinách: "Nevidím důvod, proč by obrazy měly stále cestovat." V roce 2007 však mohla sbírka Starého umění absolvovat turné po Japonsku. Na základě smlouvy se specializovanou komerční firmou, která spolupracuje s předními světovými muzei, NG poslala na 10 měsíců do Japonska kolekci 70 obrazů vlámských mistrů, včetně 2,6 metru vysokého Rubensova plátna Sv. Augustin.

Blíže k lidu

Blíže k lidu

V posledních letech se galerie také poměrně čile věnuje podivnému výměnnému obchodu, kdy si za každou významnější zápůjčku do zahraničí recipročně žádá nějaké jiné dílo. Návštěvníci Veletržního paláce tak v uplynulých pěti letech mohli zhlédnout "výstavy" Muncha, Modiglianiho, Gauguina, Mondriana, v Anežském klášteře byla k vidění francouzská gotika, ve Šternberském paláci Rembrandt. Na samotném principu "něco za něco" není nic špatného, ve srovnání se světovými muzei je chování NG přesto neobvyklé.

Zahraniční muzea většinou nežádají okamžitou reciprocitu, protože vědí, že "dluh" si vyberou jindy, až budou sama potřebovat nějakou zápůjčku. NG vlastní výstavy se zahraničními zápůjčkami prakticky nepořádá, a tak se chová poněkud hokynářsky. Recipročně získaná díla sice veřejnosti prezentuje jako doklad dobrých mezinárodních kontaktů, ve skutečnosti tím však dokazuje pravý opak, že žádné soustavnější mezinárodní spolupráce schopna není. Ve světě je obvyklé, že se velké výstavy starého i moderního umění pořádají ve spolupráci několika institucí v různých zemích. NG za posledních deset let uspořádala jedinou takovouto výstavu, a sice výstavu Slezsko – Perla v České koruně na přelomu let 2006 a 2007, a to ve spolupráci s Muzeem mědi v Lehnici a univerzitou ve Vratislavi.

V uplynulém desetiletí NG hostila přibližně tři desítky výstav dovezených ze zahraničí nebo obsahujících zahraniční zápůjčky. Často šlo o nepříliš významné akce, v několika případech dokonce o projekty zcela nedůstojné NG. Malý počet zahraničních výstav samozřejmě souvisí s Knížákovým chápáním poslání muzea umění. Nechuť přebírat hotové výstavy je legitimní, absence původních výstavních projektů připravených ve spolupráci se zahraničními muzei však představuje zásadní selhání. Netrpí tím totiž jen české publikum, ale především prezentace české kultury směrem ven. To, co českému umění chybí nejvíce, je možnost představení v mezinárodním kontextu. Zde je role NG zcela nezastupitelná, neboť zahraniční instituce samy od sebe nemají příliš důvodů měnit existující kánon dějin umění a snažit se do něj včlenit i české autory. Dva nejdůležitější projekty, které se právě o toto pokoušely, navíc NG svým chováním vážně poškodila.

Pupek světa

Řeč je o výstavách Zrození abstrakce v Musée d´Orsay v roce 2003 a Karel IV. – Císař z Boží milosti, respektive Prague – The Crown of Bohemia na podzim 2005 v Metropolitním muzeu v New Yorku. U obou bylo původně počítáno s tím, že NG bude jedním z pořadatelů, nakonec však organizátoři mohli být rádi, že jim galerie zapůjčila aspoň některá z děl, o něž žádali. Výstava Zrození abstrakce, kterou v roce 1998 ve funkci ředitele Veletržního paláce spoluinicioval Jaroslav Anděl, mapovala vývoj předcházející zformování abstrakce jako samostatného uměleckého stylu. Podle původních představ kurátorů měla vrcholit obrazem Amorfa od Františka Kupky. Z hlediska docenění Kupkova díla šlo o nesmírně důležitou akci, NG však odmítla obraz do Francie půjčit. Oficiální zdůvodnění znělo, že obraz by nesnesl transport.

"Když mi restaurátor opakovaně řekne, že zapůjčení obrazu není možné, tak já jako generální ředitel nemohu rozhodnout proti jeho slovu," řekl Knížák v prosinci 2003 v Lidových novinách. Důvěryhodnost tohoto tvrzení zpochybňovala slova Karla Strettiho, který obraz restauroval a podle nějž by zápůjčku snesl, i předchozí Knížákova prohlášení. "Francouzi, na jedné straně socialisté až komunisté, na druhé zuřiví nacionalisté (někdy až se sklony k fašismu), jsou přesvědčeni, že jejich země, a především Paříž, je kulturním pupkem světa a že si mohou diktovat," napsal v červnu 2002 ve svém pravidelném sloupku v bulvárním deníku Super. Tehdy šlo o zapůjčení Kramářovy sbírky na výstavu, která měla být jedním z hlavních taháků tzv. České sezony ve Francii, připravované od roku 1996. Z výstavy nakonec kvůli odmítavému postoji NG sbírku do Francie půjčit sešlo.

V případě výstavy Karel IV. – Císař z Boží milosti, jejímž kurátorem za českou stranu byl bývalý ředitel Sbírky starého umění Jiří Fajt, se Metropolitní muzeum na začátku rovněž ucházelo o spolupráci s NG. Teprve když Knížák projekt odmítl, oslovili kurátoři Správu Pražského hradu. Galerie na výstavu zapůjčila tři, respektive čtyři díla (jedním byl rám k Svatovítské madoně, která samotná galerii nepatří). Patnáct dalších obrazů a soch, které jsou jinak součástí stálé expozice v Anežském klášteře, poskytly katolická církev a Národní památkový ústav. NG však odmítla půjčit byť jen jednu z desek Třeboňského oltáře, který byl z pohledu kurátorů jedním ze stěžejních děl výstavy.

"Nešlo ani tak o to, že by ten oltář nesnesl transport. To je věc ve velice dobrém stavu a já bych si ani netroufl žádat o něco, kde bych měl jakoukoliv pochybnost. Námitky ze strany Národní galerie směřovaly spíše k tomu, že si nemůžeme nechat vyvážet naše národní dědictví, a když ho chce někdo vidět, ať se přijede podívat sem," popsal jednání s NG v září 2005 v týdeníku Euro Fajt. "Kdybychom (…) to nejlepší půjčovali, bude vše významné cestovat po světě, a my sem nebudeme mít lidi na co pozvat," vysvětlil svůj pohled na věc v lednu 2008 v Hospodářských novinách Knížák.

deset let s knížákem v národní galerii

Díl první - Nové koště

Díl druhý - Milovník centralizace

Díl třetí - Hry s čísly

Článek původně vyšel v Art + Antiques 7-8/2009; v Kavárně on-line vychází se souhlasem autora.

Autor:


Vadí mi, jak si taxikáři vynucují svá práva, řekla v Rozstřelu Krnáčová





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)
ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o povodních, píše komentátor MF DNES...  celý článek

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)
ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?
Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?

Tyhle maminky na eMimino.cz jsou na tom stejně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.