Text autora Jana Skřivánka je ukázkou manipulace s fakty a účelové interpretace. Pan Skřivánek předem ví, co chce svým textem vyjádřit a cílený výběr z faktů má jeho postoj jen potvrdit, bez zájmu o zjištění skutečného stavu věcí.
Text je plný tvrzení jako "umělecká kvalita děl byla dosti pochybná", "čeští umělci odmítají prodávat NG svá díla" "budování sbírky (nejmladších) je u muzejní instituce dost neobvyklý", atp., které nejsou doloženy žádnými zdůvodněními.
V textu rovněž hovoří o mém vulgárním vyjadřování. Jako důkaz uvádí, že jsem "vyhodil redaktorku MF DNES, která se ptala na fungování NG". Redaktorku jsem nevyhodil, pouze jsem odmítl odpovídat na otázky, které byly zcela zaujaté a tazatelka odmítala vnímat mé odpovědi, proto bylo zbytečné pokračovat. Taková praxe je však, bohužel, u novinářů obvyklá.
Nevím, co pan Skřivánek myslí tím, že "ředitelé sbírek mají menší rozhodovací pravomoci". V žádném případě jejich odbornost nebyla a není zpochybňována. Pan Skřivánek neví, co znamená řízení tak velké a složité instituce jako je NG, která musí mít jasné a jednotné principy fungování. Jeho nezkušenost je patrná také z toho, jak zlehčuje skutečnost, že se nám podařilo získat od vlády peníze na nákup restitucí a vyjednat smazání dluhů z minulosti i zásadní snížení pokuty, kterou NG dostala před mým příchodem za špatné hospodaření. Jen člověk neznalý fungování státních institucí si může myslet, že je to jednoduché a samozřejmé. Udržet vyrovnaný rozpočet a přitom realizovat nároky sbírek je velmi obtížné. NG je dokonce už dlouho připravena na eventuální krizi, poněvadž má permanentně vypracovány krizové varianty.
To, že nám pan Skřivánek vytýká, že spotřebujeme velkou část rozpočtu na klimatizaci a ostrahu je ignorancí. Právě klimatizace a bezpečnost by musely být v eventuální krizi jako jediné zachovány, péče o díla je prvotní povinností každého muzea umění.
s čím milan knížák polemizujeČlánky Jana Skřivánka, šéfredaktora časopisu Art + Antiques, na které Milan Knížák reaguje, najdete zde: Deset let s Knížákem v Národní galerii: díl první - nové koště Deset let s Knížákem v Národní galerii: díl druhý - milovník centralizace Deset let s Knížákem v Národní galerii: díl třetí - hry s čísly |
O tom, že někteří ředitelé a kurátoři odešli, je samozřejmým důsledkem změny pracovní politiky NG. Zásadně jsem kladl důraz na galerii jako celek a dal jsem víc než důrazně najevo, že NG není dolem v kterém lze kutat svůj vlastní úspěch a popřípadě i finanční prostředky.
Odchod ředitele sbírky starého umění Jiřího Fajta, které pisatel uvádí v rozšířeném textu na internetu, byl jasným důkazem úspěchu mnou nastavených standardů. Pan Fajt totiž zneužíval NG pro svůj vlastní věhlas. Jako příklad uvedu Skřivánkem opěvovanou velmi nákladnou výstavu mistra Theodorika pro kterou nechal Jiří Fajt vytisknout 10 000 katalogů, jejichž byl autorem a údajně si ponechal několik set expemplářů pro vlastní potřebu. I když se snažíme zbytek katalogů udat, stále jsou na skladě. Fajtova výstava doby Karla IV. na pražském hradě stála jen českou stranu údajně 70 miliónů. To je nezřízená suma, stačí jí srovnat s rozpočty na výstavy podobného typu. Velmi předražená byla i jeho expozice středověkého umění v Anežském klášteře, která je navíc instalačně velmi problematická.
Paní Rusnákovou jsem do NG pozval proto, že jsem hledal někoho kdo nebude spjat s českou scénou a nebude hrát politiku "já na bráchu, brácha na mě". Bohužel se ukázalo, že paní Rusnáková naslibovala do zahraničí věci, které NG nemohla splnit a vnitřní práce se sbírkou jí vlastně nezajímala. Než jsme se s ní rozloučili, byla na to několikrát důrazně upozorněna.
Je třeba si uvědomit, že NG byla v roce 1999, kdy jsem do ní nastupoval, v žalostném stavu. Do Veletržního paláce, který je stále trnem v oku nejrůznějším kritikům, chodili návštěvníci pouze na krátkodobé výstavy, protože trvalé expozice byly nesystematické a torzní. Velká část paláce zůstávala prázdná.
Mezinárodní izolace Národní galerie je uměle vykonstruovaná fáma. Realizujeme množství spoluprací. Většina návštěvníků přicházejících do NG je z ciziny a sdělení, která v návštěvnické knize zanechávají jsou z 90 % víc než lichotivé. VP je označován za excelentní, neuvěřitelný, dokonce nejlepší z evropských galerií. Jsem si vědom, že to jsou nadsázky, ale potěší, poněvadž od českého publika, masírovaného médii, se podobných pochval dočkáme málokdy.
Vytýkání koncepce v které jsou čeští Němci údajně odděleni (jedním patrem) od Čechů, hovoří o neporozumění dějinám moderního umění. Valná část českoněmeckého umění měla lokální význam. Šlo o typické menšinové umění ve většině navazující na jiné tradice. Někteří autoři působili v cizině a bez ohledu na kulturu země z které pocházeli se vřadili do evropských proudů, které měly s českým prostředím málo společného. Proto jsou jejich díla srozumitelná v jiném kontextu.
Naším přáním je prezentovat české umění jako svébytnou entitu. Ukazujeme především to, v čem se české umění liší od zbytku světa - jiné myšlenky, jiné postoje, odlišné variace. To není nacionalizmus, to je prostá pýcha na naší minulost. Pýcha na to, co naši předkové dokázali.
To, že žádáme za zápůjčky jiná díla jako reciprocitu, je něco za co bychom měli být pochválení. Za totality fungovala NG jako půjčovna pro zahraniční muzea. Je to pochopitelné, byl to jediný kontakt se světem, jiný komunisté nedovolili. Sbírky NG jsou excelentní, ale bohužel, ne tak rozsáhlé, zvlášť v oblasti zahraničního umění, které je z 95% předmětem žádaných zápůjček. Z žádostí je zřejmé, že zahraniční muzea a galerie chtějí především notoricky známé mezinárodní ikony, které tvoří základ našich trvalých expozic. Zájem poznat české umění je minimální. Naši partneři si na reciprocitu zvykli a považují ji za normální součást muzejní praxe.
Výstavy jediného obrazu jsou běžné. Sbírka starého umění NG v Praze, kterou považuje pan Skřivánek za nejlepší (a to asi proto, že ve starém umění nemůže už docházet k velkým zvratům tak, jak se děje v moderním a současném umění, kde navíc vstupují do hry osobní ambice žijících umělců či pamětníků) po léta pořádá výstavy jediného obrazu jako díla sezóny. Ukázalo se, a to pan Skřivánek neví, že právě drobné výstavy jsou divácky velmi úspěšné, mnohdy víc než mamutí projekty.
Chtěl bych se v této souvislosti zmínit o výstavě českého baroka, kterou pan Skřivánek glosuje. Tento projekt vznikl již před mým příchodem do NG. Byl rozsáhlý a dobře zpracovaný. Výstava byla kvalitní, ale ukázalo se, že původní záměr se mýlil v rozsahu. Doba už nepřála velkým projektům jako na začátku 90. let. Zkušenost nám ukázala, že pro příště je třeba rozsah projektů omezit. V tom smyslu se vedou všechna moje prohlášení. Není na nich nic nelogického, stačí je dát do správného časového sledu. To pan Skřivánek nedělá, naopak rád čtenáře mate změněnými souvislostmi.
Krátká zmínka o Ceně Chalupeckého a Davidu Černém. Tento výtvarník je sobecký a vulgární, jde mu jen o vlastní zviditelnění a zvýznamnění. Na Cenu Chalupeckého zaslal díla o kterých věděl, že neodpovídají prostoru v kterém měla být vystavena. Chtěl nejen zastínit své kolegy, ale i trvalé expozice ve Veletržním paláci. Tomu jsem se snažil zabránit a jen sprostota Davida Černého vyhrotila situaci do polohy vhodné pro bulvární média, ale zcela nevhodné pro muzeum umění.
Co se týká kálení Rafanů, k tomu jsem se mnohokrát vyjádřil. Zbabělé gesto, které ukazuje především povahu autorů.
Skřivánkův text záměrně vytváří falešný obraz Národní galerie nahrávající stále stejné zájmové skupině reprezentované v tisku například texty paní Machalické, jejíž manžel z NG před lety odešel, poněvadž byl (pro nespokojenost s jeho prací) přeřazen na méně odpovědné místo. To vyvolalo "krevní mstu", která stále trvá.
Skřivánkovo negativní hodnocení výstavy Emila Filly považuji za amatérizmus. Poprvé bylo ukázáno, že Fillova tvorba po druhé světové válce, po návratu z koncentračního tábora, je nesmírně umělecky i lidsky zralá a znejistil ji až nástup totality. To si dosud asi nikdo neuvědomil. Tady patří velká zásluha řediteli SMSU NG Tomáši Vlčkovi a je ostudou české kunsthistorie, že na to dosud nezareagovala.
To, že NG klade důraz na outsidery, opomíjené jak oficiální totalitní kulturou tak i opozicí, považuji za důležité obohacení naší scény. Ukazuje se, že české výtvarné umění (a jsem si jist, že nejen výtvarné), má mnoho poloh a je bohatší a suverénnější než umění řady evropských států.
Je dosud velkou módou ukazovat české umění v závislosti na cizích vzorech. V NG se snažíme o opak, ukazujeme to, co tyto vzory nerespektuje, či je přesahuje nebo alespoň vytváří svébytné variace.
NG v Praze pod mým vedením chce být samostatným muzeem umění bez závislosti na módních trendech s důrazem na porozumění vlastní kulturní historii. Pan Skřivánek, a není sám, nám předkládá model odkoukaný z praxe některých zahraničních muzeí. Na rozdíl od něho znám osobně většinu ředitelů světových muzeí a vím, že jejich postoje jsou někdy motivovány politickými poměry, obavou před ztrátou kariéry i touhou po zvýznamnění. Bohužel, většinou rezignují na kultivaci uměním, která je dlouhodobá a neokázalá, ale nesmírně potřebná.
Text pana Skřivánka, bohužel, připomíná praktiky agresivních svazáků z roku 1948, kteří vyhazovali své profesory z univerzit. Trochu pokory a úcty k práci mnoha obětavých odborníků Národní galerie v Praze by neškodilo.
