Mnozí z nich by totiž v případě přechodu na tržní nájem na jeho zaplacení skutečně neměli.
Například nezaměstnaní, lidé pokročilého věku nebo nemocní nebudou většinou schopni na vpád trhu do jejich dveří reagovat jako zdravý a dravý jedinec znalý světa kapitalismu.
Avšak právě zde je třeba vidět určité zmatení pojmů. Předně hranice mezi chudými a bohatými není narýsována mezi regulovanými a deregulovanými nájemníky.
Jsou tu bohatci, kteří bydlí za pár korun, a chudí, kteří si musí neregulovaně sáhnout hluboko do kapsy. Pokud se chce stát tvářit sociálně, měl by takovým také být a neházet svou odpovědnost na bedra majitelů bytů.
Kromě toho je třeba připomenout, že takzvané tržní nájemné ve skutečnosti tržní není, protože trh je regulací deformován. Trend posledních let je takový, že bytů s regulovaným nájmem jaksi přirozenou cestou ubývá.
Lidé umírají, obce byty prodávají a někteří majitelé se s nájemníky dohodnou po dobrém. Než se tak stane, přijdou ti, co bydlí v předražených bytech, zbytečně o mnoho peněz, které mohli investovat do něčeho jiného.
Ti "regulovaní", kteří nejsou žádné sociální případy, si za ušetřený peníz mohou dopřát nadstandardních statků, zatímco "neregulovaní" si musí utáhnout opasek. Majitelé přijdou o zisk, který jim náleží, a o možnost investic do domů.
Stát přichází o mnoho peněz na daních, protože s bydlením se kšeftuje na černém trhu. Hlavní argument je však přes všechny počty a spory o čísla stále tentýž: proč by měla v této zemi jedna skupina požívat privilegia laciného bydlení?
Zkrácením práv majitelů a deformováním trhu se totiž jen asociálně břemeno platby přenese na ty, kteří už platí sami za sebe. K deregulaci nakonec stejně dojde, formálně či třeba jen "přirozeně". Ale škoda toho ztraceného času a energie.
