I pro papežovy věrné to muselo být bolestné představení. Domyslíme-li onu scénu do důsledků, můžeme právem předpokládat, že papež se na těch pár slov zřejmě musel celé svátky připravovat, ale nakonec ho hlas zradil. Právě jeho, který od prvních vteřin svého pontifikátu ohromoval spontánností slova a dokázal si onoho podzimu roku 1978 po své volbě získat dav na náměstí před bazilikou několika větami. Cizinec, o kterém zástupy na Svatopetrském náměstí nikdy neslyšely. To všechno je najednou pryč.
Pokud by to bylo tak, že by se papež nacházel v takové situaci takového Steva Hawkinga, který je upoután na vozík, a přesto je jedním z předních světových vědců, nebylo by co řešit. Papež nemusí dělat show a vrhat se do vln veletoků, jako to na důkaz své síly činil velký Mao. Církev by mohl Jan Pavel II. řídit i tehdy, kdyby svá sdělení vyťukával jedním prstem na počítačové klávesnici. Potíž je v tom, zda něco takového můžeme dnešnímu vedení církve věřit.
V Římě se vždy tradovalo, že papežové bývají nemocní jen krátce. Současný papež však sdílí úděl mnoha dalších současníků: po dlouhém aktivním životě přichází dlouhá nemoc.
Italská média už spekulují o tom, že se ve Vatikánu rozhořel boj o moc. Není třeba to popisovat tak dramaticky. Bylo by však naivní si představovat, že v celé církvi není žádný hodnostář, který by si nepoložil otázku, co bude, až papež nebude schopen církev řídit vůbec.
Ke konci vlády mnoha papežů se opakoval stejný scénář, kdy stoupl význam vatikánských úředníků.
Není důvod si myslet, že se taková situace neopakuje i nyní. Nejde přitom o maličkosti. Církev je stále velmi centralizovanou institucí, a pokud centrum nefunguje, nastává doba pro různé místní veličiny.
Jak na tom papež je, ve skutečnosti neví nikdo kromě papežova nejbližšího okolí. Tedy lidí, jejichž existence je s papežem pevně spjata. Je v jejich zájmu udržet všechno v chodu co nejdéle.
Dnes už nemáme žádné přímé sdělení od papeže samého. Pro vatikánský aparát nebude nikdy problém chrlit texty všelijakých poselství a požehnání atd., jež ponesou podpis Jana Pavla II. Jenom skutečně oddaný věřící to bude brát zcela vážně. Církev se tu stala obětí svého vlastního systému. Mohutný centralismus, který si církev vybudovala, přináší své trpké plody.
Ještě se může stát, že se papež v okně svého příbytku objeví a pronese několik slov. Nejistotu o tom, kdo dnes vlastně doopravdy vede církev a co s ní bude dál, to však nerozptýlí.
