Čekání na "zelené výhonky oživení" se protahuje a krize se zřejmě ještě prohloubí. Jak může zasáhnout naše životy? Podívejme se, co se dělo ve 30. letech. Přinášíme výňatky z knihy Den, kdy došly prachy, která vychází v těchto dnech a jejímž autorem je redaktor MF DNES Milan Vodička.
Střílíme zvířata v zoo
Sotva začala krize, otevřeli v New Yorku chudobinec pro milionáře. Včerejší boháči měli být ušetřeni potupy sdílet nedostatek se skutečnými chudáky.
Chicago, které ovládli gangsteři a před několika desetiletími ho úplně sežehl velký požár, propouštělo policisty a hasiče. Ale i další města posílala zaměstnance na dlažbu, úplně přestala kupovat knihy do knihoven a střílela zvířata v zoologických zahradách, aby měla na podpory v nezaměstnanosti. Někteří lidé psali ponížené dopisy, v nichž prosili o vrácení loňských příspěvků, jež dali na charitu.
Zdálo se, že se země zastavuje. Na vrcholu krize shořelo v Americe víc domů, než kolik jich bylo postaveno. Nebyl za tím nějaký kolektivní záchvat pyromanie, ale prostý fakt, že stavebnictví téměř usnulo. Conrad Hilton ve svých hotelích uzavřel celá patra, aby ušetřil za topení. V celém New Yorku lidé odhlásili sedmatřicet tisíc telefonů ročně.
A chicagský starosta českého původu Antonín Čermák věděl, co z toho všeho plyne. Když město v podstatě zbankrotovalo, řekl zákonodárcům státu Illinois: "Než zavřete vyvařovny pro nezaměstnané a noclehárny, povolejte armádu."
Nijak nepřeháněl. Dnes už jsme zapomněli, jak blízko měla Amerika k revoltě. Londýnská pojišťovna Lloyd už delší dobu dělala obrovské obchody, neboť Američané u ní uzavírali pojistky pro případ nepokojů.
Když zemi přebíral prezident Franklin D. Roosevelt, armáda se tajně stahovala k velkým městům a záložní důstojníci připravovali plány, aby mohli vystoupit v případě výtržností. Ve městech jako Chicago si lidé zaměstnaní v centru vybírali únikové cesty pro případ, že při hromadných výtržnostech budou odříznuty ulice na předměstí a vlakové spoje. Bohatí lidé z venkova, kteří vždy trávili zimu ve městech, tam na konci roku 1932 odmítali jezdit, přestože jim hotely posílaly osobní dopisy. Místo toho si opatřovali samopaly.
Byly to takové doby, že manželka budoucího prezidenta Eleanor Rooseveltová prohlásila: "Ameriku už nelze zachránit."
Obyčejní lidé si totéž mysleli o svých životech.
Trable pana Pattersona
Pan Patterson má problém. Přestali ho doma brát vážně. Je páté kolo od vozu. "Když ženě řeknu, že bych chtěl víc lásky," pomáhá si diplomatickým opisem, "prostě se rozčilí."
Nezaměstnaní otcové rodin nezvládali změnu svého postavení stejně jako Patterson. Jelikož přišel o svou roli živitele, ztratila k němu manželka respekt a on sám k sobě vlastně také. Když si chce koupit cigarety, musí poprosit dceru o peníze. Jeho autorita se vypařila.
havárieTěhotenství bylo považováno za havárii. Když manželky zjistily, že jsou v jiném stavu, padla hned otázka, zda s tím něco udělají. |
Pattersonovi patří k desítkám rodin, s nimiž během krize hovořila socioložka Mirra Komarovsky. Její závěry byly šokující, protože se ukázalo, že krize ničí muže mnohem víc než ženy. Téměř polovina měla akutní obavu, že "nedostojí své mužské roli".
Přesto ještě dnes zůstává dramatický dopad nezaměstnanosti na psychiku muže a jeho roli v rodině téměř nepopsanou kapitolou.
Odskočme si nyní na okamžik na druhou stranu Atlantiku. Co udělá s mužským sebevědomím ztráta práce, popsal ve 30. letech jeden Polák: "Jak těžké a ponižující je nést nálepku nezaměstnaného. Když jdu ven, klopím oči, protože se cítím méněcenný. Instinktivně se vyhýbám setkáním se známými. Když se potkáme, zdraví mě jinak. Už mi nenabízejí cigaretu a zdá se mi, že jejich oči říkají: Nemáš žádnou cenu, protože nepracuješ."
Podobně se chová i Patterson. Nikam nechodí a to, že nemá práci, považuje za svoje osobní selhání.
Typicky mužský postoj. Muž neplní svoji základní funkci, je zbytečný a závislý na jiných. "Než bych si říkal o peníze na jízdenku, radši půjdu pěšky," říká Patterson, přestože dcera by mu ji ráda koupila.
Jiný nezaměstnaný z výzkumu, pan Adams, dodá: "Muž bez práce není muž."
Dítě? To je havárie
"Říká se, že by se lidé neměli brát, když nemají práci, ale my jsme to zkusili," začínaly typické dopisy čtenářů v časopise The Atlantic Monthly v rubrice "Pod třicet".
Mladí lidé totiž odkládali svatby. Ale i pro ty, kdo šli přece jen k oltáři, bylo jejich soužití často jalové. Nerodily se děti.
Za ideální model pro zlé časy bylo považováno bezdětné manželství spíše kamarádského střihu. Jako by spolu žili dva skauti…
Vznikl náš životní styl...Za krize vznikal životní styl, jímž žijeme dodnes. Přinesla plánované rodičovství, a tím umožnila ženám dělat kariéru. Položila základy sexuální revoluce. Hladovění přineslo posedlost počítání kalorií a vitaminů. Krize rozšířila klimatizaci a během ní zdomácnělo slovo hobby... |
Těhotenství bylo považováno za manželskou havárii. "Když se ženy vrátily od lékaře s tím, že jsou v jiném stavu," vzpomínala spisovatelka Caroline Birdová, "první otázka, kterou často slyšely od partnerů, zněla, jestli s tím něco udělají."
Proti dětem se spiklo všechno. "Bude se smát i tehdy, až vyroste a bude potřebovat práci?" ptal se reklamní plakát jedné pojišťovny, na němž bylo culící se mimino. Všude se mluvilo o tom, kolik bude dítě stát, na kolik přijdou rovnátka a na kolik vzdělání. Porod byl brán jako očistec a lékaři varovali matky, že kojení jim zkazí figuru.
Teď to všechno podtrhneme a sečteme. Tady je výsledek: krize připravila Ameriku o tři miliony dětí.
Sex v časech cholery
"Manžel je sklíčený a nešťastný. Život je hrozný," řekla jedna Kaliforňanka, která si dělala obavy o svého nezaměstnaného muže a přiznala, že často jedinou formou terapie, kterou mu může ulevit, je sex. "Pořád se musím starat o to, aby se z toho nezbláznil. A mnohokrát je tohle jediná výpomoc, která je po ruce."
Vypadá to úplně přirozeně. Muži zůstávali doma a ženy také, tak měli na sebe a postel celé dny. Sex byl příležitost, jak se na chvíli rozptýlit a zapomenout na starosti za dveřmi ložnice.
Většinou to však bylo přesně naopak. Příčinou bylo to, že manželé byli bez práce.
... i styl nakupováníVznik konzumní společnosti je pořád přikládán reakci na válku, ale ve skutečnosti je už reakcí na bídu 30. let. Tehdy mimochodem vznikly nejen supermarkety, ale celé umění přesvědčit zákazníka, že si přál určité zboží, jen o tom sám nevěděl. Tehdy vznikaly průzkumy trhu i marketing. |
Existenční starosti nezaměstnaných a stres zaměstnaných, kteří se celé roky báli, že o místo přijdou, fungovaly spolu s nejistou budoucností jako nejlepší antikoncepce.
Muži, kteří přišli o práci nebo se o ni jenom báli, ztráceli část své mužnosti. Ženy si to ostatně myslely také. "Když už nás neživí, nemusím s ním mít sex," řekla bez obalu jedna žena americké socioložce Eli Ginsburgové. Stejný závěr si udělal psychiatr Nathan Ackerman při rozhovorech v hornických rodinách v Pensylvánii: "Manželky odpíráním sexu trestaly nezaměstnané muže za to, že nepřinesli domů špek."
Bylo to celkem časté rozhodnutí. Jiný výzkum dochází k závěru, že v mnoha rodinách nezaměstnaných mužů sex prakticky ustal.
Bída prospívá vašemu zdraví
Čím jste chudší, tím jste zdravější, oznámil překvapené Americe prezident Herbert Hoover v létě 1931.
"Dostal jsem zprávu od ministra zdravotnictví, která ukazuje, že všeobecná úmrtnost a dětská úmrtnost v zemi klesají. Stejné je to i s celkovou nemocností v zemi. Také klesá. Čísla za letošní zimu jsou nižší než během zim v letech 1928 a 1929, kdy byla plná zaměstnanost. Veřejnost očividně nikdy nebyla tak zdravá jako za posledních šest měsíců."
Pak přišly nesouhlasné dopisy, protože Američané v ulicích i nemocnicích měli trochu jiné zkušenosti. "Je to nešťastné prohlášení," začal diplomaticky odbor zdravotnictví radnice města New Yorku. "Naše nemocnice a kliniky jsou přeplněny. Mají o čtvrtinu víc pacientů než za normálních dob plné zaměstnanosti. Lékaři přitom navíc slýchávají o lidech, kteří si nemohou dovolit být nemocní, kteří odkládají léčení a operace."
Téměř to vypadalo, že Hoover měl pravdu. Další rok se ukázalo, že v pětaosmdesáti velkých městech znovu poklesla úmrtnost.
Ale nějak to celé nehrálo dohromady. Přicházely jiné statistiky a ty zněly logičtěji. Zdravotní střediska ve Filadelfii hlásila šedesátiprocentní nárůst podvýživy, především mezi dětmi od šesti do dvanácti let. Tatáž čísla zaznamenali i v New Yorku. Podvýživa se šířila rychlostí morové epidemie.
Lékařská péče se zhoršovala a někde mizela úplně. Čtvrtina venkovanů to měla k lékaři příliš daleko na to, aby se vůbec dalo hovořit o lékařské péči.
Jeden průzkum za druhým odhaloval, co všichni věděli: chudí lidé nejsou tak zdraví jako bohatí. A čím jsou chudší, tím jsou nemocnější. Nechávají si to však pro sebe, protože nemají peníze, aby zašli do ordinace.
Jenže teď odkládali doktora a zubaře i příslušníci středních vrstev. "Nemoc je pro nás strašákem," napsal spisovatel John Dos Passos. "Na to, aby sis mohl dovolit být nemocný, musíš mít peníze. Jít k zubaři, to bylo úplně vyloučeno. Skončilo to tím, že se mi úplně začaly sypat zuby. Kdo by mi je spravil, když jsem neměl peníze…"
Jak se kradlo v ČSR
"Teď jsou v módě tyhle exekuce. Lidi nějak nemají peníze nebo jaksi nechtějí platit. Jsou z toho potom všelijaké historie." Takhle začal v březnu 1933 jednu ze svých soudniček Karel Poláček.
Ale následující historii o strašlivém zločinu, jehož se zrovna v těch dnech dopustil kvůli exekuci nezaměstnaný textilní dělník Dytrich v Kosmonosích, zřejmě neznal. Dytrich byl typický zlosyn. Poťouchlý a chladnokrevný. Představte si, co provedl státu, když na něj byla uvalena exekuce, při níž mu měly být zabaveny husy a slepice. Protože měl šest dětí, drůbež zabil, a když přišla dražba, bylo vše již v dětských žaludcích. Šel za to do vězení. Soud sice uznal, že děti měly hlad, ale obžalovanému přitížilo, že "v Kosmonosích dosud žádný nezemřel hladem", jak stojí výslovně v rozsudku.
Dytrich se stal jednou z 652 060 kauz, které ten rok projednávaly okresní soudy v Československu. Byl to dosavadní rekord. Od roku 1928 do roku 1933 stoupl roční počet případů téměř o 160 000. S výjimkou roku 1931 zločinnost stále rostla.
Některé případy nebyly tak banální jako ten Dytrichův. V roce 1931 bylo zavražděno 412 osob, což nedělalo z republiky úplně idylické místo. Ale ještě pořád to nebylo tak strašné. Statisticky řečeno to znamenalo, že ze sta tisíc obyvatel zahynulo 2,79 násilnou smrtí. Dneska je jich 2,02.
Tehdy to však byl překvapující námět k přemýšlení, protože, jak psalo Večerní České slovo, "Československo předstihuje některé státy s domněle vysokou zločinností."
o knize
Milan Vodička: Den, kdy došly prachy Jak "Velká krize" ve 30. letech změnila životy lidí a na co se máme připravit my Křest knihy se uskuteční v pondělí 22. června v 16 hodin v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí v Praze. |
