Nevychází to ani teď. "Šok a děs", letecká kampaň, která měla zlomit vůli Iráčanů, je zřejmě naopak ještě posílila.
Aktuální závěr plyne z toho, že Američané se v pátek očividně snažili přetnout komunikaci centra se zbytkem země.
Bez spojení není velení, že. Ale proč až teď? Co když dosud nechávali základní komunikační síť netknutou, aby si Iráčané mohli v případě potřeby sdělit, že země hodlá kapitulovat?
Ale je i jednodušší vysvětlení: útok na metropoli se přiblížil. Nebylo by divu. V pátek se nic vážného nestalo, což je ve válce varovné: generálové mají čas přemýšlet, co dál.
Mají jen dvě možnosti - počkat na tolik potřebné posily, nebo vyrazit s tím, co mají. Rozhodnou se zřejmě pro třetí možnost, jíž bude hybrid prvních dvou.
Obě totiž nesou rizika. Čekání oslabuje morálku vojáků, snižuje podporu doma, posiluje sebevědomí nepřítele a vystavuje dlouho jednotky nebezpečí.
Na útok na Bagdád však není dost sil a zřejmě už jen Donald Rumsfeld věří, že lidé v hlavním městě povstanou proti Saddámovi, až budou Američané na dohled.
Závěr: je třeba udržet směr na Bagdád, ale za přisunování posil a rozvážněji než dosud.
Pátek byl také dnem, kdy se mnozí zbytečně frustrovali. Bílý dům proto, že lidé vyjadřují pochyby, vojáci proto, že už dávno chtěli být v Bagdádu, a generálové proto, že jim politická omezení svázala ruce.
Ale v takové chvíli je dobré vzpomenout si na Afghánistán. Vypadalo to tam, že válka se nevyvedla a potáhne se měsíce - a v tom se Taliban zhroutil.
