Úterý tak odhalilo dvě významné věci, které dále budou utvářet bitvu o Bagdád. Potvrzuje se vzrůstající americká sebedůvěra: vojáci vědí, že si poradí vlastně s čímkoli, co na ně nepřítel vytáhne. Současně se zvyšují pochyby, zda Iráčané ještě vůbec mohou přijít s rozsáhlým a organizovaným protiútokem.
Ranní úder, jímž se pokusili vyhnat Američany z paláce a jeho okolí, byl typický. Američané seděli v tancích, Iráčané přijeli v autobusech. To je detail, který přímo křičí.
Zdá se, že Iráčané jsou schopni bojovat jen jakousi partyzánskou válku: jako by čekali útok fidájínů a ne obrněných kolon. Rovněž je zřejmé, že mohou útočit jenom v malých jednotkách. Otázkou je, zda je to přechodný, nebo už konečný stav. Každopádně jejich odpor působí nekoordinovaně. Velí tomu ještě někdo?
Když v úterý námořní pěšáci dorazili na vojenské letiště v jižní části města, zjistili, že jej nebrání ani jeden voják. "Pevnost" Bagdád už není pevností.
A tak mohou Američané kus po kusu strhávat režimní cíle, posunovat se hlouběji, a tím přesvědčovat zbylé vojáky, že bojovat už nemá smysl.
Vypadá to skoro na rutinu. A tak není opět nějaké překvapení vyloučeno. Nepřítel odkryl zranitelné břicho a Aameričané se podívají, jestli toho nelze využít.
Ale ještě není hotovo. Co se stalo se zbytky Republikánské gardy? Roztála úplně? Nepřipravuje něco? Třeba poslední baštu vzdoru v Saddámově rodném Tikrítu?
