Bohatý podnikatel Ju Ťing-šun se postavil před obyvatele vesnice Chua-si v prosperující pobřežní provincii Čeťiang (rozprostírá se jižně od Šanghaje) a slíbil jim, že když ho zvolí starostou, vybuduje za svoje peníze novou kanalizaci. Psal se rok 2002. Vyhrál jednoznačně. Nad kandidátem všemocné komunistické strany.
Podobná situace se opakovala v Če-ťiangu v posledních letech ještě mnohokrát. Například jistý Jang Pao-wej v Šang-jang zase nabídl, že bude za rolníky platit daně. Vyhrál samozřejmě také. Že by konečně důkaz o postupném hroucení monopolu jedné strany? Kdepak. To jen úspěšní kapitalisté na své periferii předložili "nabídku k spoluvládnutí". Politické cíle v tom nebyly - jen ekonomické.
Příkladů skutečného boje s režimem je v říši středu daleko méně. I když oficiální statistika přiznává za minulý rok v Číně 87 tisíc nejrůznějších protestů a demonstrací. Číslo je to sice obrovské, ale žádnou podstatnou revoluci zatím nevyvolává.
Většinou šlo o protesty zemědělců či dalších obyvatel vesnic a měst kvůli zabírání jejich půdy a nucenému přestěhování vzhledem k nové výstavbě. Na několika místech došlo k lokálním odporům proti naprosté zkorumpovanosti a bezostyšnosti místních vládců. To je problém, ze kterého má velký bolehlav i jinak silná pekingská vláda - ta, která dokáže celkem spolehlivě ovlivňovat dění ve světě. I na základě těchto protestů bylo v říjnu 2007 oznámeno, že vládnoucí komunisté chtějí zahájit uvnitř strany "demokratizaci". Co to znamená?
Že by se snad totalitní čínský ledovec začínal drolit na kusy? Odpověď zní: Ano i ne.
Jiná, než se zdá
Svět totiž vidí Čínu poněkud jinak, než jak vypadá zevnitř.
Jistěže je správná solidarita mezinárodního společenství s Tibeťany, kteří se nikdy nesmíří s čínskou okupací. Jenže tibetský národ o politickém osudu asijské supervelmoci nerozhodne. Podle jeho přání se nic řídit nebude. Tibetská lobby je velmi silná, dalajlamovo kázání o nenásilném odporu proti Číňanům přitažlivé, ale s rozvojem demokracie nemá a nebude mít v Číně nic moc společného.
Na rozdíl od problémů Tibetu, zná snad někdo z Čechů jméno Jang Chun-lin? Jde přitom o významného bojovníka za práva na užívání pozemků. Nebo další jména: Wang Ling a Jie Kuo-ču? Ti zase upozorňují na případy demolování domů a nucené přestěhování. Většina světa je ignoruje, přestože tito lidé končí ve vězení a jejich rodiny jsou terorizovány.
Možná, že jméno blogera Chu Ťia někdo zaslechl i u nás, protože díky internetu se z něj stala "celebrita". Upozorňuje na problém šíření AIDS v Číně. I jemu bylo odměnou vězení.
Rychlé změny nečekejme
Na první pohled by tedy vše s rozvojem demokracie mohlo v Číně vypadat bezútěšně. Není to pravda.
Změnu ledového a pomalého tempa k větší svobodě občanů, k dodržování lidských práv a směrem k demokracii však ani v nejbližších letech nečekejme. Stejně tak nečekejme, že by se proces čínské demokratizace změnil z poklusu v cval a že se potůčky nesouhlasu s režimem změní v moře, které by současnou vládu smetlo.
Krok za krokem se však situace mění.
Jeden příklad za všechny. Jihočínské město Šen-čen (sousedí s Hongkongem) je už třicet let vydáváno za příklad ekonomického úspěchu, které jdou správným směrem. Teď jeho komunističtí pohlaváři přišli s neobvyklým návrhem. Neobvyklým na čínské poměry. Od roku 2011 by se starosta Šen-čenu mohl vybírat z několika kandidátů a volili by ho občané. Zárodek možné demokracie? Opět ano i ne. Kandidáty si mezi "svými" vybere a schválí vládnoucí strana, ale vznikne alespoň zdání jakési konkurence. Pro Západ věc nedostatečná, ale pro čínskou společnost přece jenom nová.
V Číně je s politikou spojeno vše. Kupříkladu ještě před deseti lety museli lidé na mnoha místech žádat tajemníka strany, zda se smějí vdát či oženit. Dnes miliony Číňanů volně cestují či studují v zahraničí. Co se týče soudnictví, můžeme nalézt snahy o větší nezávislost a o zmírňování rozsudků, v nichž je udělován trest smrti.
Diktatura, demokracie, sport
"Je však diktatura zárukou stability a změn? Zahledíme-li se dál než na posledních patnáct let (poněkud krátký úsek, než abychom mohli na jeho základě zbudovat nějakou ,teorii‘), je to právě naopak," píše ve své knize Čínské století Federico Rampini, dlouholetý pekingský dopisovatel italského listu La Repubblica.
A téma diktatura, demokracie a sport bylo nastoleno právě v souvislosti s olympijskými hrami, které byly včera zahájeny v Pekingu.
Mnozí, včetně tibetského dalajlamy Tändzina Gjamccha, doufali, že přidělení her Pekingu (Mezinárodní olympijský výbor o nich rozhodl v červenci 2001) donutí čínskou vládu k větším politickým změnám.
Jenže olympiáda byla využita spíše k tomu, aby Peking sám sebe (za souhlasného pokyvování západních politiků a firem) zařadil na čelné místo v globální politické Premier League. A aby se jeho falešné vyprávění o "harmonické společnosti" dostalo do světa v lepším světle. Naopak se vůbec nepodařilo naplnit takzvanou teorii "měkké moci". Čínské zájmy a vliv jsou sice ve světě nadále prosazovány pomocí ekonomiky a vzrůstající vojenské síly, ale přitažlivost idejí a myšlenek, které se snaží Peking exportovat, selhává.
"Jenže olympijský džin byl vypuštěn z lahve a už ho nikdy nikdo nedostane zpátky," tvrdí Brit Mark Leonard, ředitel Evropské rady pro zahraniční vztahy a autor knihy Co si Čína myslí? Leonard naráží na to, že se Čína díky olympiádě stala mnohem důležitější součástí globální myšlenkové soutěže. To by mohlo mít v budoucnosti vliv na demokratizaci státu i na případnou změnu režimu. Leonard poukazuje na to, že v Číně je dnes 255 milionů uživatelů internetu, z toho 50 milionů blogerů. Přestože jsou některé webové stránky blokovány, zažívá Čína díky moderním technologiím (i za přispění televize a mobilů) nepoznanou explozi výměny informací.
Jak by se ale zeptal Sherlock Holmes: Cui bono? Komu to prospěje?
Odpověď hledejme v čínských dějinách. Z nich je spíše jasné, komu by demokracie v říši středu neprospěla. Při studiu dynastií Tchang, Sung, Ming a Čching se ukazuje, že nikde na světě nevládla tak nepočetná skupina takovému množství lidí po tak dlouhou dobu. Dnes je situace stejná. Autokratické kruté vládce s císařským dvorem vystřídala jen o něco méně krutá komunistická strana. Ta si udržuje monopol pomocí armády byrokratů, silových složek a za tichého souhlasu těch, které nechala v posledních třiceti letech zbohatnout.
Jak říkal Teng Siao-pching (1904-1997), vůdce, který zahájil modernizaci Číny v 70. letech minulého století: "Bohatnout je krásné."
Většina Číňanů se skutečně rozhodla - zatím - bohatnout bez svobody a demokracie. V Matrixu se značkou Made in China. Jen na rozdíl od slavného filmu ovládá tento systém lidi žijící ve skutečném, ne virtuálním světě.
