Bývalý americký prezident Bill Clinton na sjezdu demokratů v Charlotte oznámil

Bývalý americký prezident Bill Clinton na sjezdu demokratů v Charlotte oznámil nominaci Baracka Obamy na 45. prezidenta USA. | foto: Reuters

Demokracii - včetně té americké - poškozuje politika krvavého sportu

  • 5
Bývalý americký prezident Bill Clinton přednesl na nedávném národním sjezdu Demokratické strany jeden z nejlepších projevů svého života. Možná největší potlesk sklidilo jeho prohlášení, že když prezident Barack Obama jmenoval Hillary Clintonovou ministryní zahraničí, ačkoliv to předtím byla jeho úhlavní politická soupeřka, dokázal, že „demokracie nemusí být krvavý sport“.

Tento aplaus odrážel názor většiny amerických voličů, že se americká politika stala příliš stranickou a že politické soupeře zajímá spíše vzájemné napadání – snaha „vykrvácet druhého“ –než reálná politická témata. Ve skutečnosti tím však bývalý prezident Clinton sděloval, že schopnost ministryně Clintonové jezdit do jiných zemí a spolupracovat se svým bývalým politickým rivalem při prosazování národních zájmů je působivým příkladem toho, jak má demokracie fungovat. Tento aspekt je důležitý, protože v až příliš mnoha zemích zůstává demokracie – doslova – krvavým sportem. Hodnota volebního hlasu spočívá v tom, že zvolený kandidát může uchvátit moc a poté utiskovat, zadržovat nebo i zabíjet protivníky. Jak tvrdí známý slogan: „Jeden člověk, jeden hlas, jedna volba.“ Národní nadace pro demokracii v USA dokonce označuje některé země za „volební diktatury“.

Hillary Clintonová (9. září 2012)

Mnozí lidé se obávají právě takového výsledku v probuzených arabských zemích, kde lidová hnutí svrhávají despoty, ale pak ve volbách instalují k moci nové diktátory. Jediným způsobem, jak se tomu vyhnout, je dbát při volbě především na to, aby byla vláda zvolena svobodně a spravedlivě, než na charakter konkrétního kandidáta či strany, přestože vítěz nemusí být vašim zájmům nakloněný.

Jak jste to mohli dopustit?!

Právě takový politický oříšek řeší nyní Spojené státy na Blízkém východě, kde pokračuje revoluce. Americká vláda třicet let podporovala sekulární vládce, kteří ospravedlňovali železnou ruku a lpění na moci opakovaným tvrzením, že když odejdou oni, dostanou se k moci „islamisté“ – které tito vládci vykreslovali jako náboženské horlivce odhodlané uvrhnout svou zemi zpět do středověku. A USA nyní musí přesvědčit skeptické obyvatele těchto zemí, že jsou připravené uzavírat dohody se zvolenými islamistickými vládami.

Lidé, kteří uvěřili v americkou všemohoucnost a odhodlání prosazovat vlastní zájmy v regionu, se nestačí divit, že jejich vláda je náhle ochotna schválit výsledek, který si nepřála. Některé strany koptských křesťanů a liberální strany dokonce protestovaly proti Hillary Clintonové během její červnové návštěvy Egypta, protože USA podle jejich názoru musely chtít, aby se k moci dostalo Muslimské bratrstvo.

Rozzuření Egypťané demonstrovali kvůli filmu, který hanobí proroka Mohameda, před americkou ambasádou v Egyptě. Roztrhali a spálili americkou vlajku (11. září 2012)

Souboj zájmů

Budoucí americká politika musí ztělesňovat jednoduchý, ale silný princip: Amerika bude zapojovat do dění a podporovat (prostřednictvím různých druhů zahraniční pomoci) jakoukoliv vládu zvolenou v mezinárodně monitorovaných, svobodných a spravedlivých volbách, která pak bude vládnout v souladu s lidem posvěcenou státní ústavou, na jejíž dodržování bude dohlížet nezávislé soudnictví.

Američané nevěří, že liberální demokracie je nejlepší formou vlády proto, že vůle „lidu“ je automaticky správná či dobrá, nýbrž proto, že staví jeden zájem proti druhému. Jak napsal James Madison v Listech federalistů: „V republice je nesmírně důležité nejen střežit společnost před útiskem jejích vládců, ale i střežit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany části druhé.“

Skutečně demokratický zastupitelský sbor v jednadvacátém století nedá vzniknout politické entitě, která bude tolerovat existenci politických vězňů, cenzuru, útisk menšin a žen, mučení, mizení osob nebo jejich zadržování bez procesu. Vlády, které žijí podle ústavních principů, i když jsou tyto principy nedokonale interpretované a aplikované, by se měly vyhnout opětovnému sklouznutí do diktatury a pravděpodobně budou postupem času provádět sebekorekci.

Budou-li zahraniční vlády fungovat v rámci těchto široce pojatých parametrů, měly by si USA zamést před vlastním prahem, než začnou vynášet soudy o ostatních. Rovněž viceprezident Joseph Biden přednesl na demokratickém sjezdu působivý projev, v němž citoval pasáž z Obamovy inaugurační řeči: USA by měly uplatňovat vedoucí roli ve světě nikoliv „příkladem naší síly, nýbrž silou našeho příkladu“. Pokud jde o demokratickou praxi, je tento příklad v tuto chvíli bohužel silně poskvrněný.

Výsměch základnímu principu

Americký Nejvyšší soud vykládá americkou ústavu způsobem, který zneplatňuje veškerá omezení financování kampaní, což v podstatě umožňuje americkým jednotlivcům a korporacím, aby si volby kupovali. Podpora ze strany multimilionáře má dnes neskonale větší váhu než podpora ze strany obyčejného občana, což je výsměch principu „jeden člověk, jeden hlas“.

Sjezd demokratů ve středu 5. září 2012 v Charlotte v Severní Karolíně

Obě hlavní americké strany navíc v případě vítězství běžně překreslují hranice volebních okrsků tak, aby upřednostnily sebe a poškodily soupeře. A Republikánská strana se v některých státech otevřeně snaží stavět občanům překážky v hlasování, když od nich vyžaduje, aby předkládali oficiální fotoidentifikaci, jejíž získání může být obtížné a drahé. Tyto požadavky jsou jakousi novou verzí daně z hlavy, kterou demokraté na americkém Jihu léta používali, aby odňali hlasovací právo afroamerickým voličům.

Demokracie může správně fungovat pouze tehdy, pokud se budou všichni občané řídit principem: „Tvoje názory se mi možná protiví, ale budeš-li spravedlivě zvolen a budeš vládnout v souladu s ústavou, budu do smrti hájit tvé právo soutěžit o hlasy a zvítězit.“ Má-li být demokracie vůbec nějakým sportem, musí všichni hráči dodržovat pravidla hry.

Anne-Marie Slaughterová, bývalá ředitelka politického plánování na americkém ministerstvu zahraničí (2009-2011), je profesorkou politiky a mezinárodních záležitostí na Princetonské univerzitě.

Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mzititulky jsou redakční.


Video