Dlouhodobé diskusi o evropské integraci v našich médiích škodí, že se v ní více neangažují znalci historie. Je totiž jen málokteré téma, kde mohou historikové a v dějinách zběhlí politologové (a samozřejmě nejen oni) přímo uplatnit své znalosti. Snad ve všech osnovách českého školství se objevil předmět "evropská integrace", vycházejí o ní knihy a odborné články. Jenže humanitní akademici rukavici evropské integrace vůbec nezdvihli jako "své" téma, a to jak po stránce odborné, tak politické, bez ohledu na směřování. Nebýt dlouhodobé oponentury z tábora Václava Klause, v zásadě však oponentury především ekonomické, zřejmě by se muselo na nové pohledy na Evropskou unii počkat až na řeckou krizi, a to ještě kdoví jestli.
Definice národa je klíčová
Jedna věc je dokola rekapitulovat milníky integračního procesu, druhá vysvětlit, co je špatné na národním státu, stavebním kameni moderní Evropy.
Do češtiny byly již před léty přeloženy významné práce Erica Hobsbawma nebo Ernesta Gellnera, naopak v cizině se těší úctě dílo Miroslava Hrocha. Mezi těmito velikány ke škodě věci poněkud zapadla nenápadná esejistická knížka Miloše Řezníka vydaná roku 2003, nazvaná Formování moderního národa. Zdánlivě nepostižitelného pojmu národ se autor nebojí, nekomplikuje jej, a i přes polemičnost tento pojem bez cirátů zařazuje do široké pracovní kategorie tzv. kolektivních identit. Díky takové praktičnosti pak s Řezníkem můžeme putovat staletími dějin Evropy a pochopit, jak se národ utvářel, čím je vymezen a jak si stojí dnes.
Ernest André Gellner (počeštěně Arnošt Gellner) (9. prosince 1925 Paříž – 5. listopadu 1995 Praha) byl filosof, sociolog a antropolog světového významu
Náboženská identita středověku
Pod pojmem kolektivních identit Miloš Řezník rozumí stupněm civilizačního vývoje podmíněné, vícevrstevné a v čase se proměňující formy identit, k nimž se Evropané v závislosti na svém sociálním postavení a dalších okolnostech v dějinách upínali. Nahlížen tímto prizmatem, nacionalismus 19. a 20. století (Řezníkem pojmově očištěný od negativních konotací a konstatovaný toliko coby nově nastupující ústřední kolektivní identita) se jeví jako historicky bezprecedentní jev. Sám autor v předmluvě práce neskrývá přesvědčení, že stejně jako formy kolektivních identit, které jí časově předcházely, tak ani víra v národ v tradičním pojetí není formou, jež musí času odolat navždy.
Podobnost prý nikoliv náhodná - stejná scéna, jiné reálie, aneb rozdíl mezi středověkem a novověkem
V rámci výkladu o středověkém a raně novověkém obsahu pojmu národ Řezník dokládá, že ústřední kolektivní identitou tohoto období stála na prvním místě víra. Etnické a jazykové odlišnosti měly mobilizační potenciál ojediněle, a pokud tedy a vůbec, tak jedině v závislosti na prosazování hodnot dobově vnímaných jako vyšší (války s islámskými Turky, husitská revoluce). Pojem národ evropský vrcholný středověk sice znal, avšak jeho politickým nositelem byla stavovská šlechta, nikoliv měšťané nebo dokonce negramotná masa rolníků tvořící společenskou většinu. V hodnotové hierarchii poddaných hrála prim loajalita k církvi a k panovníkovi, tedy k dynastii z milosti Boží, nikoliv k dané zemi a k její kultuře, o níž nemohli ani mnoho vědět.
Britský historik Eric John Ernest Hobsbawm (narozen je 9. června 1917)
Národní kolektivní identita
Centrálním pojmem evropských kolektivních identit se pojem národ stal teprve v důsledku hospodářsko-sociální modernizace a duchovní transformace Evropy. Relativizování takových pojmů jakou jsou čas a prostor, informační propojování evropských teritorií a rovněž další vlivy podemílaly nejen náboženská dogmata jako taková, nýbrž výrazně také komplikovaly vztahy uvnitř společnosti. O spravedlivý podíl na politické moci ve státě se postupně v jednotlivých zemích začala hlásit střední třída podnikatelů, právníků, lékařů i vznikající průmyslový proletariát. Starý řád (ancien régime), jehož strukturu jeho urození nositelé odvozovali z církevního učení o trojím lidu, se tudíž ocitl v sevření dogmatické neudržitelnosti a v náporu společenských vrstev usilujících o podíl na politické moci. A právě v této chvíli se zájmy "lidu”, konkretizovaného pomocí pojmu národ, staly dodnes platným metafyzickým argumentem moderního nacionalismu. Staly se - řečeno s Milošem Řezníkem - nově nastupující kolektivní identitou.
Oživlé obrazy: Slovanská epopej v Moravském Krumlově
Jaká krize?
Využijme nyní těchto poznatků a vraťme se k dnešku. Bereme-li za bernou minci Řezníkovu tezi, že na národní stát orientované kolektivní vědomí Evropanů 19. a 20. století lze považovat za jakousi inkarnaci evropských kolektivních identit středověku a raného novověku, nabízí se otázka, jaký typ "krize” prožívá současná Evropa, kde se jednotlivé národní státy pomalu a dobrovolně zbavují své suverenity, o níž mnohdy tak dlouho i za cenu nemalých fyzických obětí usilovaly, a to některé donedávna (Kosovo, Černá Hora). Jinými slovy běží o následující - a zásadní! - otázku: Jaké jsou hlavní příčiny evropské integrace a existuje už přiměřený nový typ evropské kolektivní identity, která by dokázala nahradit stávající tříšť partikulárních občanských loajalit vázaných na symboly národních států?
Zatímco na sklonku 18. a v průběhu století 19. působila na Evropu kombinace sekularizace, modernizace a s nimi spojeného boje proti politickému konzervatizmu, pro počátek třetího tisíciletí podle všeho platí, že oslabování národního státu není spojeno s konkrétním politickým požadavkem. Naopak, jde spíše o snahu revidovat některé hořké důsledky formování národů.
Slavnost Svantovítova na Rujáně - ze Slovanské epopeje Alfonse Muchy
Nositeli myšlenky politického sjednocení jsou již od konce druhé světové války hlavně socialističtí, liberální a křesťanští politikové a intelektuálové, kteří nad národním státem v Evropě kvůli dvěma světovým válkám de facto zlomili hůl. Reálný mocenský tah za unifikací ovšem vychází především ze vztahu mezi Německem a Francií. Vzájemnou rivalitu se pokoušejí řešit odstraněním její státoprávní determinace. A pokud se rozhodnou navzdory všem řeckým lekcím tento proces dokončit, zřejmě se jim to podaří.
Helmut Kohl
Francois Mitterand
Mírová kolektivní mentalita - návrat k utopii
Z tohoto hlediska Evropská unie představuje pokus "nadstavit" již beztak politicky liberální proces formování evropských národních států tím, že ještě dodatečně a shora zruší hranice mezi nimi. Východiskem je tu spoléhání se na to, že konzistenci případného budoucího evropského národa garantuje dostatečně sama demokracie a regionální kultury ochrání federativní rámec.
Na první pohled se zdá, že to má hlavu a patu a že za mír, je-li vážně tak křehký, případně za větší autoritu Evropy ve světě, to řízení shora stojí. Jenže fakticky by takové uspořádání byla v podstatě z nouze ctnost. Kromě klidu zbraní totiž EU nabízí jen sociální, ekologická a genderová ideologická cukrátka, která ocení hlavně levicoví liberálové zeleného střihu. Evropané nejsou děti, nebudou nový "moudrý" stát respektovat jen proto, že odstraní státní suverenitu a armády, "aby si už neublížili" (což navíc nápadně připomíná "otcovské" vyvlastnění soukromého vlastnictví), a nádavkem ještě spustí právní hypertrofii ve prospěch všemožných menšinových zájmů.
EU. Liberalizace poštovních služeb.
Rovná práva příslušníků národa mohou obecně sdílet hlavně ti, co si rozumí, spojuje je určitá historická situace, pracují spolu, vyměňují si služby, společně bohatnou, chudnou, zpívají, atd., a díky tomu mají stejnou kulturu a vzpomínky. Čím déle kulturu pěstují, tím hlubší jsou jejich vazby. Leckterý národní stát se všemi institucemi a uměním a písemnictvím by už dnes ostatně mohlo chránit UNESCO.
Z tohoto hlediska je podstatné, že tradiční státotvorné kolektivní identity měly v Evropě vždy týž spontánní antropologický základ, totiž lásku k bližnímu (k panovníkovi, spoluobčanovi). Mír, jediný kandidát na budoucí hlavní kolektivní identitu rodícího se evropského superstátu, je naproti tomu abstraktní a také utopická představa označující určitou mýtickou kvalitu mezilidských vztahů - podobně jako komunismus. Toužit po něm jistě není trestné, ale na to, aby se stal trvalou oporou kolektivní identity státu, mír sám prostě nemá.
