Mocní této země nám jako před deseti lety naznačují, že bychom měli jednat podle daných pravidel, diskutovat tak, jak se sluší, kritizovat “konstruktivně”. Vše ostatní je považováno za nestandardní postup, ne-li přímo útok na základy demokracie v našem státě. Jsme bezesporu svobodnou zemí, tedy alespoň jsou zde ctěny základní práva a svobody. Je však třeba se znovu zeptat – byla pravidla demokracie nastavena správně?
Z výzvy “Děkujeme, odejděte!” zaznívá jasné poselství. Nemůžeme být stále slepě vděčni našim politikům za to, že zde padla totalita a máme některá práva a svobody, jež jsou v zemích střední a západní Evropy naprostou samozřejmostí. Tuto svobodu jsme si zařídili především my všichni ohromným občanským vystoupením na náměstích a není dílem jen jednotlivých osob a politických stran. Poukazováním na dosažené úspěchy nepřehluší lídři stran volání po rekapitulaci jejich práce za uplynulé desetiletí. Je třeba se zeptat, proč byla pravidla hry určena právě tak, proč se řešení některých důležitých úkolů táhne celé desetiletí a s některými problémy se spěchalo za cenu nedotažených pravidel a budoucích nepravostí. Náš stát se podobá pouťové stavbě s pozlacenými věžičkami a puklinami ve zdech, protože stojí na chabých základech.
Výzva “Děkujeme, odejděte” má skvělou startovní pozici, která jí umožnila přehlušit fundovanější projevy nespokojenosti, jako např. “Impuls 99” a v krátké době získat takovou podporu veřejnosti, která je téměř zavazující k další konkretizaci nastolených problémů. Stojí za ní totiž lidé, jimž historie vtiskla nezapomenutelné charisma z doby, na kterou většina z nás vzpomíná jako na úžasný zlom a procitnutí, lidé, kteří tehdy osvědčili schopnosti oslovit masy, vyjednávat a být morálním příkladem. Štěstím těchto osobností je, že stály v uplynulých letech většinou mimo politiku a mocenské elity a neztratily morální kredit, naopak nabyly zkušenosti a sebedůvěru.
I když tato fakta slouží často spíše jako nástroj jejich ostouzení, je třeba říci naplno, že v demokracii to prostě tak chodí. Pokud se stávající politická struktura včas nevypořádá se změnou očekávání občanů – voličů, neplní základní předvolební sliby a otevřeně lže, není ochotna si sama určit jasná a kontrolovatelná pravidla politické hry a umenšit vlastní výsady a imunity, pokud se stává pevností s předem určeným karierním postupem výměnou za oddanost, nemůže se divit, že padne i závanem větru. Bylo tomu tak před deseti lety a v menší míře se to může kdykoliv opakovat. I tehdy chystala “strana” reformy, běh věcí ji však předběhnul, trpělivost občanů přetekla.
Osobně si myslím, že ač to možná tak nebylo původně míněno a panuje zde v tomto ohledu skepse, je zde právě nyní obrovská šance pro vstup nové generace do politiky ve své vlastní straně. Ukazuje na to jednoduchá statistická úvaha. Procento nerozhodnutých, znechucených a pasivních voličů se zvětšuje, o čemž svědčí minimálně desetiprocentní potenciál nespokojenců, který zčásti přešel od ČSSD ke komunistům, zčásti se z fóbie z komunistů vrátil k ODS a zčásti se upíná ke čtyřkoalici; další jsou samozřejmě nerozhodnutí a rozhodnuti nevolit nikoho. Panuje velká mobilita a rozkolísanost sympatií, hlasy jsou směřovány k určité straně spíše z nouze či jako obrana před ještě větším zlem, voliči po opozičním podvodu ztratili víru ve sliby a programy stran, vidí očividnou neschopnost vládnout u soc. dem., ústící do mezinárodní i vnitrostátní ostudy, vidí otevřenou podlost ODS, se kterou se drží smluvně-opoziční moci, pokouší se změnit ústavu a základní pravidla demokracie z důvodu usurpace moci a na druhé straně se snaží vtáhnout čtyřkoalici do vlády a vložit na ni odpovědnost za dnešní situaci. Ani čtyřkoalice nejspíš nedokáže překročit své meze preferencí, protože kromě dvou politicky nevýznamných subjektů obsahuje KDU-ČSL, jejichž voličstvo je poměrně stabilní a téměř jistě nemůže výrazněji růst a US, jež nedokázala využít možnost být novým dravcem v politických vodách a jejíž osobnosti ze sebe těžko sejmou cejch “zrádců a odpadlíků” z ODS a ODA.
Myslím, že signatáři výzvy ideálně vystihli základ nové politické image. Společnost je dnes krajně alergická vůči politikům a) starým co do věku, prezentace a postupů, b) starým co do předchozí politické kariéry, spojené s vrcholnými polistopadovými politickými posty. Naprostá většina politiků už nemá co říci buď z důvodu generačních proměn a nových trendů, jimž se už neumí přizpůsobit nebo z důvodu jisté zdiskreditovanosti ve vládě v uplynulých deseti letech. Panoptikálním vládnutím ČSSD bylo dovršeno znechucení voličů celou polistopadovou nabídkou politiků. Za deset let se tu objevily vlády středové, pravicové i levicová a dovedly zemi na dno deziluze. Kromě světlých výjimek politických návratů jednotlivců a jedinečné osobnosti prezidenta zde v současné době již mezi demokratickými stranami není z čeho vybírat. Voliči vyzkoušeli všechny možné kombinace a na jiných se už vedení stran není schopno dohodnout. Opoziční smlouva, preference komunistů a volba čtařkoaličních senátorů a pana Fischera je toho důkazem.
Apel výzvy na sekretariáty a členy stran je téměř zbytečný. Stranický systém byl totiž nastaven tak, že tendence k obrodě téměř vždy skončily odštěpením alespoň trochu odvážných členů, pokud nebyli přímo vyvrženi. Stávající politické strany využily relikty stádních tendencí členů i voličů a jejich špičky se naučily jednat bez i navzdory širší základně a postupně se proměnily v jakési klany s pevnou hierarchií, v nichž je neposlušnost trestána. Dle hesla “máme takovou vládu, jakou si zasloužíme” si vedení stran rychle osvojilo přetrvávajícího ducha arogance, neúcty k pravidlům, dvojí morálky a ostrých loktů. Verbálně se vůdcové opírali o “svobodné a uvážené rozhodnutí rozumných voličů”, ve skutečnosti z nich dělali hlupáky a všemožně jim brali možnost rozhodovat o sobě.
Názory, dle kterých je jednou z cest vstupování do stávajících politických stran a snaha něco v nich změnit zevnitř, jsou liché ze dvou důvodů. Zaprvé by to bylo obrovsky zdlouhavé a neefektivní, protože hierarchie moci stávajících stran je velmi strnulá a byla by zřejmě skrytě nepřátelská vůči novým tvářím a názorům – každý ve stranách totiž čeká na svůj drobek moci a nechtěl by zřejmě být předběhnut. Druhý důvod je možná egoistický – proč se snažit dostat mezi více méně zdiskreditované, nevěrohodné a okoukané vůdce, když jsou zde mladí dynamičtí lidé s čistým štítem, mediálně obratní a známí?
Lidé podepsali dle mého názoru výzvu jako projev principielní nespokojenosti se samotnými základy politického systému – chtějí nejen nový program a nové tváře, ale především chtějí nový styl veřejného života a politiky. Chtějí si opět připadat jako sebevědomí občané jimž není svět vrcholné politiky vzdálen a odcizen, o jejichž názory má někdo zájem, jichž si váží nejen verbálně, ale skutky a nelže jim do očí. Především v tomto aspektu je logický pokus o návrat k “sametovým” hodnotám téměř již zapomenutým.
Autoři výzvy jsou logicky vyzíváni, aby svůj protest posunuli dále a přišli s konkrétnějším programem. Myslím, že témata doslova leží před námi a není tak obtížné je zvednout. Aby ovšem nevyzněly jako otřepané populistické fráze, je důležité , aby programové body zazněly jiným tónem a z jiných úst než doposud. Bylo by třeba vytvořit kvalitní odborné zázemí pro formulaci fundovaných vizí, jejichž prezentace by však měla být svěřena nezkompromitovaným mladým osobnostem se slušným, morálním avšak razantním vystupováním. Důležité bude také neutonout v jednotlivých rozporech a formulovat srozumitelné priority, jež není možno dál odkládat.
Program by mohl mít heslo “slušnost a právo”, což by měla být jednovaječná dvojčata, protože pouze spravedlivé, moderní a osvícené právo je prostředím, ve kterém se může slušnost ve společnosti rozvíjet a kultivovat a nepsaná pravidla slušnosti potom naopak nacházejí své zhmotnění v psaných normách a v rozhodování úřadů a soudů.
Právo je třeba posunout na nejvyšší stupínek, kde doposud kralovala více méně neřízená ekonomika, právo je třeba především kvalitně vytvářet za účasti široké konzultace s odborníky na teorii i s praktiky, kteří právo aplikují, mělo by být kultivováno právní vědomí veřejnosti a to jak z hlediska vnitrostátního tak i mezinárodního (EU).
Právo by mělo zavládnout především v politice, kde by mělo projasnit pravidla fungování a hlavně financování politických stran, posílit prvky přímé demokracie (referendum) a zvýšit vliv občanských iniciativ, posílit vztah mezi voliči a jejich zástupci nejen v období voleb a poněkud ubourat z hradby imunit a výhod, za kterou se naši volení zástupci skrývají.
Posílení odborné právní kvalifikace a osvěty se velkou měrou týká také přípravy pro vstup do EU, kde dosavadní moc udělala obrovské manko, stejně tak jako decentralizace státní správy a nový samosprávný stupeň – kraje, které je nutno budovat na principu nezvyšování počtu úředníků a finančních nákladů – systém by měl být voličům garantován jako levnější a efektivnější, než stávající centralismus.
V ekonomice, stejně jako např. ve školství a zdravotnictví, je třeba účinněji a operativněji neustále dolaďovat daný systém, protože je naivní se domnívat, že bude někdy stvořen jako dokonalý a neměnný, třeba mnohem více zapojit tzv. neziskový sektor a vzdávat se postupně přerozdělování a rozhodování, naopak mnohem precizněji formulovat silná a maximálně objektivní pravidla fair play, působících především preventivně proti nejasnostem, živícím podvádění, obcházení a korupci .
V sociální oblasti se žhavými problémy stávají situace mladých rodin a důchodců, diskriminovaných ve výši důchodů např. rozdělením federace a mladých i starších samoživitelů, dalším už mezinárodním problémem je starost o národnostní a etnické menšiny.
Co brání slušnosti v našem státě je především nedostatek víry, že jednou nastartovaný systém je možné měnit tak, aby byl služebníkem nás a ne my jeho.
Uvedené nastíněné problémy jistě nejsou programem, mohou se však stát východiskem pro debatu, na jejímž konci by nebylo opětné upadnutí statisíců občanů do letargie znechucení a bezmoci, ale naopak skutečně nová politika, která by dostala šanci ukázat, že “nejsme jako oni”.
(autor vystudoval filozofii a hudební vědu na FF MU v Brně a nyní studuje pátý ročník oboru právo na PF MU, nar. 1972)
