Nevíme, co sami ze sebou. A přitom máme ve svých dějinách na tak malý národ veliký oblak svědků, vzorů a duchovních vůdců. Je paradoxem, že v našem dnes křesťansky plochém národě byly největší postavy našich dějin hluboce věřícími, v Bohu zakotvenými lidmi.
Cyril a Metoděj, kníže Václav, Hus, Komenský, T. G. Masaryk, M. Horáková... "Otázka česká je vskutku otázka náboženská..." My většinou z jejich odkazu vnímáme jen ten mytický opar zkřivený fangličkařením a velkohubými hesly. Utíkáme se k nim, jen když nám teče do bot. Jako bychom podvědomě cítili, že v nich byla a v odkazu i je "v plné síle to, co v nás už je zastláno peřinami: hloubka duch, odvaha z víry, ochota k oběti, poctivost srdce..."
Tomáš Garrigue Masaryk napsal, že nejsme dosud národem Husovým, byť se jím tak vehementně oháníme, protože v našem národě je velký nedostatek vnitřního, duchovního života. Jak aktuální slovo do těchto svátečních dnů! Kéž nám odkaz našich velkých předků neslouží jen k oslavným projevům, ale "nakopne" nás - křesťany i nekřesťany - k hlubší a důslednější věrohodnosti života před Bohem i před lidmi.
- čtvrtek 5. července 2001
- 1
