Nechtěla jsem jen tak nečinně sedět na pracáku, chtěla jsem se živit sama. Popůjčovala jsem si kde se dalo a začala. Budoucnost se mi jevila v růžových barvách, nechtěla jsem zbohatnout, jenom si slušně žít.
A pak se objevil ON. Jeho napučený obličej denně z obrazovky vykřikoval: Nemáme peníze, někde je vzít musíme. Tak je vzal těm, kteří po státu nic nechtějí, jen aby jim dal svatý pokoj. Po roce jsem nucena zavřít.
Asi jsem podle NĚHO špatná podnikatelka, když neumím vydělat 800 kč na daň. A ten zbytek? To máme zdravotní + sociální + nájem + zbož í + daň. Děkuji MU z celého srdce, aspoň skončí mé bezesné noci, kdy jsem uvažovala, kde na to všechno vzít.
Děkuji že mé pocuchané nervy se konečně zotaví.
Ptáte se jak? No jdu přece na tu nejlepší dovolenou a ještě k tomu státem
placenou. Jdu si sednout na Pracovní úřad a STÁTE živ mě, když jsem Ti nebyla dost dobrá jako samostatně výdělečná osoba.
