Sbírka je součástí několika tisíc děl nacisty zkonfiskovaných židovským majitelům, které se podařilo dopátrat teprve v posledních letech. Freundovu sbírku v hodnotě více než milionu dolarů má Židovské muzeum v Praze, které ji získalo od Národní galerie díky zákonu o zmírnění dopadů holocaustu. "Jsme připraveni je vrátit, pokud se prokáže nárok. Ale oficiální žádost nemáme," říká pracovnice muzea Michaela Hájková.
Historici žili dlouho v přesvědčení, že bohatý židovský podnikatel po sobě nezanechal žádné dědice. "Moji příbuzní strávili velkou část svého života pátráním po této sbírce, ale nikdo nevěděl, kde je a jak ji získat zpátky," řekl McDonald americkému deníku The Chicago Tribune.
Právě tyto noviny jej vystopovaly ve veřejných archivech na žádost londýnské agentury Art Loss Register. I když McDonald obrazy získá, nebude je moci odvézt do USA - například Signacův Parník na Seině je národní kulturní památka a nelze jej vyvézt.
Stát obrazy vydá, ale jen částečně
Státní galerie se jen nerady vzdávají uměleckých děl, které se mají po desetiletích vrátit původním židovským majitelům či jejich dědicům. Existuje však způsob, jak je udržet alespoň na území státu. Cennosti mohou být ze dne na den prohlášeny za kulturní památku a staronový vlastník je nemůže natrvalo vyvézt za hranice.
V případě Signacova obrazu Parník na Seině ze sbírky Emila Freunda, o jehož navrácení chce požádat Američan Gerald McDonald, se tak už stalo. "Celá Francouzská sbírka byla zapsána jako kulturní památka dávno před tím, než vznikl tento nárok," Tomáš Vlček, ředitel Sbírky moderního a současného umění Národní galerie.
Status památky znemožnil vyvézt vzácné obrazy z cenné Waldesovy sbírky. Když si chtěl dědic Jiří Waldes odvézt šest nejmilejších obrazů do zahraničí, zjistil, že je mezitím ministerstvo kultury prohlásilo za kulturní památku. Nejcennější kusy Národní galerie od Waldese nakonec odkoupila.
V to doufá Vlček v případě Signacova obrazu, který má galerie zapůjčen do stálé expozice. "Nevím, jak se bude postupovat, když bude nařízeno vydání. Rozumné by bylo, kdyby tady zůstal, je to nádherný obraz," řekl Vlček. Navrácení Freundovy sbírky je součástí celosvětového projektu vyrovnávání s křivdami holocaustu.
Mnoho z nacisty konfiskovaného majetku židovských obětí zůstalo po skončení války v držení nově vzniklých komunistických režimů. Freundova sestra Berta požádala o kolekci v roce 1949, žádost úřady zamítly a sbírka krátce nato přešla do rukou státu.
Národní galerie není jedinou institucí, která se musela podvolit napravování křivd holocaustu. Moravská galerie v Brně je připravena vydat obrazy, které před válkou shromáždil známý advokát Arthur Feldmann. Jeho vnuk Uri Peled žijící v Izraeli o obrazy požádal a po prvotních průtazích se zdá, že dědictví dostane. "Zbývá jen vyřídit nějaké administrativní nejasnosti," řekla ředitelka brněnské galerie Kaliope Chamonikolasová.
Podstatně méně hladký průběh mají restituční nároky na kolekci francouzských malířů, kterou před druhou světovou válkou shromáždil továrník Oskar Federer. Obrazy od Cézanna, Renoira či Gaugaina nyní tvoří základ expozice Galerie výtvarného umění v Ostravě. "Panu Andrew H. Federerovi jsme sdělili, že pokud chce obrazy dostat, tak jen soudní cestou," uvedl ředitel galerie Petr Beránek.
Beránek argumentuje, že Federerova rodina možná už byla za ztrátu sbírky odškodněna na základě smlouvy o vyrovnání mezi Kanadou a Československem v roce 1973. "Z údajů ministerstva financí vyplývá, že i Federerovy nároky mohly být uspokojeny," dodal Beránek. Michaela Hájková ze Židovského muzea v Praze však tento postoj kritizuje. "Snaží se najít jakoukoli kličku, jen aby nemuseli obrazy vydat," říká Hájková.
