Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Píšou mi, že si za to máma mohla, řekla žákům dcera šikanované učitelky

  6:59aktualizováno  6:59
Hranice mezi škádlením a šikanou je tenká, ať už je terčem učitel, nebo dítě. Tato myšlenka zazněla v komorní atmosféře pražského pedagogického muzea, kde v úterní podvečer debatovala o šikaně asi desítka učitelů a žáků s ministryní školství. Nechyběla ani dcera šikanované učitelky z Třebešína Kateřina Vernerová, která se v posledních měsících tématu intenzivně věnuje diskusemi s žáky.

Debata žáků a učitelů s ministryní školství, školským ombudsmanem a psychoterapeutem Michalem Kolářem (11. dubna 2017). | foto:  Michal Šula, MAFRA

„Pokaždé, když vstoupím do třídy, nejdřív se dětí ptám, jestli se se šikanou setkaly. A zjišťuji, že většina dětí bohužel ano. Ať už se to stalo přímo jim, nebo kamarádům, nebo jenom viděly, jak někdo někomu ubližuje,“ řekla na úvod diskuse Vernerová.

„Nejsmutnější na tom je, že tomu člověku třeba ani nepomohly. Buď se bály, nebo si prostě řekly, že to je jenom sranda. Je těžké poznat hranici, kde už ta sranda končí a kde začíná šikana,“ podotkla osmnáctiletá dívka, která před dvěma týdny převzala od ministryně školství Kateřiny Valachové Plaketu Františky Plamínkové, již in memoriam obdržela její matka Ludmila (více čtěte zde). Tu na Střední průmyslové škole Na Třebešíně šikanovala trojice žáků.

Fotogalerie

Po zmíněném ministerském ocenění však Kateřině Vernerové začaly chodit nepříjemné zprávy od lidí, podle nichž její matka selhala a „mohla si za to sama“, protože si ve třídě neuměla sjednat pořádek. „Tito lidé asi vůbec netuší, co to šikana je, jak těžké je to řešit. Učitel by měl být autoritou, ale když už se s něčím takovým setká a má strach, tak ten strach vás může opravdu paralyzovat. Pokud se celá třída obrátí proti jednomu člověku, je nereálné, aby to sám zvládnul a vyřešil. Moje maminka se obracela na vedení a bohužel se jí nedostalo žádné odezvy. Navíc jí bylo 55 let a bála se, že práci ztratí a jinou už nenajde,“ řekla klidným a vyrovnaným hlasem Vernerová. „Chci ale říct, že ono je to řešitelné. Cesta ven je, akorát ne každý ji zná,“ dodala.

Podle ministryně byl třebešínský případ jakousi poslední kapkou v rozhořčení učitelů. „Potýkají se s nerespektem, mají problém s rodiči i s žáky. Je to pro ně v současnosti opravdu hodně složité,“ řekla Valachová.

Ministryně Valachová 28.3. ocenila in memoriam šikanovanou učitelku:

Učitelé si neví rady, jak s narušeným kolektivem pracovat

Podle psychoterapeuta a odborníka na šikanu Michala Koláře není v Česku dostatek specialistů, kteří by se šikanou zabývali. „Neexistuje žádné centrum, na které by se učitelé, děti nebo rodiče mohli obrátit,“ řekl Kolář.

Žáci rozjeli web na hlášení šikany

Že by specialisté skutečně byli zapotřebí, následně potvrdila jedna z přítomných učitelek druhého stupně vesnické základní školy. „Šikanu mezi dětmi jsme několikrát řešili. Mnohdy se nám podařilo odhalit jádro šikany a rozbít ho, ale největší průšvih je, že potom nevíme, jak s třídou pracovat dál. Pokud šikana probíhala dlouho a skrytě, tak napravit vztahy v kolektivu je strašně náročný proces,“ řekla s tím, že učitelé podle ní v tomto ohledu potřebují důkladně vzdělávat, aby s narušenými kolektivy dokázali pracovat.

Žáci někdy učiteli nedůvěřují a nevědí, na koho se obrátit

Jedna z přítomných studentek podotkla, že do šikany žáka se mnohdy zapojuje i učitel. Načež se podělila o osobní zkušenost: „Ve škole jsem měla vysokou absenci a učitelé začali mít před ostatními o mně hloupé řeči, hlavně když jsem tam nebyla. Moji spolužáci to začali brát tak, že jim zvyšuji průměr absence ve třídě. Přerostlo to v to, že mi schovávali boty v šatně a tak dále...“

Další její vrstevnice uvedla, že zejména na středních školách oběť šikany často neví, na koho se obrátit pro pomoc. Na rozdíl od základních škol zde totiž třídní učitel s dětmi tráví mnohem méně času. V některých případech žáky ani neučí žádný předmět. „Moje třídní učitelka je strašně pasivní, nejezdí s námi na žádné výlety a akce, nepovídá si s námi, nemáme žádné třídnické hodiny. Myslím si, že kdyby ten problém u nás nastal, tak zkrátka nemáme za kým jít,“ řekla studentka.

Podle jedné z kantorek je problém i to, že děti na středních školách se často stydí přiznat, že jsou terčem šikany - stydí se, že v jejich věku nejsou schopny uhájit si svou identitu. „Děti někdy učiteli nevěří. Nebo netuší, že se můžou obrátit na školského ombudsmana a v krajním případě i na policii,“ uvedla pro iDNES.cz Vernerová svůj poznatek z debat se studenty.

V těch hodlá pokračovat i nadále. „Čím více škol se mi podaří objet, tím lépe. Pro mě je jednodušší s dětmi navázat kontakt, nebojí se se mnou mluvit, protože jsem jejich vrstevnice a navíc mám tu přímou zkušenost s mojí maminkou,“ řekla dívka, která se v současnosti připravuje na maturitu a plánuje studium žurnalistiky.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.