Na základě znalostí, které tímto kanálem získá, se potom bude moci kvalifikovaně rozhodnout. Tato představa je dozajista na první pohled vznešená, demokratická, ba dokonce i logická. Nicméně po bližším ohledání zjistíme, jak je chatrná a pokrytecká.
Byl jsem účasten diskusí na radarové téma. Jak oficiálních, tak zcela neformálních, řekněme hospodských. Vždy jsem měl pocit dialogu němých s hluchými.
Racionální argumenty padají do černých děr apriorních, dávno vytvořených názorů. Začíná se zpravidla vznešenými a nepopiratelnými hesly. Ta se později odhodí, na světlo světa vyleze demagogie.
Pozorovatel a v řadě případů i účastník těchto diskusí najednou zjistí, že sofistikované argumenty narážejí na zeď hotového, dávno zformulovaného přesvědčení, zkonstruovaného na základě všeho jiného, jen ne racionálních informací, jejich analýz a syntéz.
Proč tomu tak je, můžeme jenom odhadovat. Možná hraje své zdejší údajná kolektivně zakódovaná nedůvěra k vrchnosti.
Tradiční slouhovské kverulantství: "Co od panstva, toť podezřelé!" Že to využije "konkurenční vrchnost", se nabízí. Rychle nabídne podporu pochybnostem veřejného mínění.
Zase o kousek rozšíří své panství. To je bonton veřejné práce v zemích Koruny české. Nejde o samu věc, ale o její využití ve vlastní prospěch.
Důvěryhodní politici...
Dalším, aktuálnějším osvětlením teze o definitivnosti názorů na radarovou základnu je pohled na průzkumy důvěry v politiku a politiky. Žalostná čísla.
Jak mohou nedůvěryhodní politici získat důvěru v něco, o čem obecní "tvůrci veřejného mínění" tvrdí, že to ohrožuje lidské životy a zdraví přímo i nepřímo?
Vystoupí-li na obranu radaru osobnost s několika vědeckými tituly, snese přesvědčivé argumenty a ještě k tomu má schopnosti Jana Zlatoústého či Cicerona, možná posluchači zakolísají.
Avšak jen do chvíle, kdy praští do stolu místní "autorita" a zamečí: "Já sloužil před třiceti lety na vojně a kousek od nás byly radary! Já o tom hodně vím!"
Hned je jasno. Autorita poražena. Navíc přece dobře víme, že "slouží těm nahoře", tedy je jimi nejspíš "koupena".
Rozum vs. nerozum
Sčítá se neuchopitelné s rozumným. Obdiv k těm, kdož umějí víc řvát, přičtený ke skutečnosti, že obecenstvo je stále víc utvrzováno, jak se v této zemi doopravdy dá koupit pravda, láska, lež i nenávist.
Na pomezí této racionality a iracionality stojí v mnohém odůvodněné přesvědčení lidí jako individualit i coby kolektivu, že se jim doopravdy hodně lže. Proč by pak neměla být klamem i slova o radaru, byť sebevíc pravdivá?
Nedůvěra je sice moudrostí oslů, praví staré přísloví, je-li však oslaři stále pěstována... K tomu ještě mám uvnitř kruté podezření, které jen nerad připouštím sám sobě, natož čtenářům, ale ven s tím: možná by tu mnozí občané, kdyby došlo na lámání chleba, raději měli základnu ruskou než americkou.
Vím, zní to fantazmagoricky, ale mráz přichází tentokrát z míst, v nichž zaslechnu občas "vox populi". Přičtěme nezanedbatelnou položku, kterou označil Václav Klaus: zdejší pacifistické snílkovství.
Dále postupnou světoobčanskou emancipaci mladších generací. Z nich značná část vzdělanějších přiklání se ve svém vztahu k současné administrativě USA k názorům svých vrstevníků z amerického východního pobřeží.
Ta méně vzdělaná pak posiluje své sebevědomí: "Ty pán, já pán! Český Honza nedá si poroučet ani od Bushe!" Lze počítat dál a dál. Součet se jeví být tristní.
Všenárodní diskuse o radaru, byť by snesla přehršel podložených a racionálních argumentů z obou stran, nebude mít na už vytvořené veřejné mínění žádný vliv.
Občan přijme jen ty z důvodů, které podpoří jeho už zafixovaný názor, vyrostlý v řadě případů na podloží zcela podprahově emočním, ničím rozumovým neodůvodněném.
V páteční diskusi v brdské obci Míšov zazněla slova, která přesně definují stav věci. Po příjezdu radarového apoštola Tomáše Töpfera řekla jedna místní paní: "Počkám, co mi řekne, ale zatím mě nepřesvědčil nikdo." Lze předpokládat, že ani nepřesvědčí.
