Inspiroval se malou, avšak známou hrobkou vládce v jižním Egyptě Anchtifiho. Hieroglyfy na tomto místě oznamují, že "celý Horní Egypt umírá hladem v takové míře, že všichni pojídají své děti". Fekri, jehož většina egyptologů považovala za fantastu, chtěl dokázat, že nápisy říkají pravdu.
"Od začátku jsem si byl jistý, že to má něco společného s prostředím, v němž Egypťané žili." Fekri byl přesvědčený, že s tím nějak souvisel Nil, tepna egyptského života. Studoval pečlivě vedené záznamy o záplavách. Nenašel však žádný údaj, který by se týkal roku 2200 př. n. l.
Potom nastal obrat. V kopcích sousedního Izraele byl učiněný v krápnících jeskyně nedaleko Tel Avivu mimořádný objev se záznamy o dřívějším podnebí. Popisovaly náhlý a dramatický úbytek dešťových srážek - a to o 20 procent! Byla to největší klimatická událost během pěti tisíc let. A datum? Psal se rok 2200 př.n.l.
Fekri ale potřeboval ještě důkaz o celosvětové klimatické změně. Ten poskytl geolog Gerald Bond z Kolumbijské univerzity v USA, jenž se zabýval studiem získávání klimatických důkazů z ledovců na Islandu. Tím, jak se při posunování rozpouštějí, zanechávají na dně oceánu stopy a informují o stupni chladu. Zjistilo se, že každých 1500 let trvala v Evropě zhruba 200 let éra extremního chladu - tzv. minidoby ledové. A jedna z nich nastala právě v roce 2200 př. n. l.
