Snad ani jako kdyby nehovořil předseda České lékařské komory, nýbrž prezident českých apokalyptiků: zdravotnictví stojí na úplném okraji propasti, a pokud teď nenecháte pracovat mě, Mesiáše, jenž to tady všechno přichází spasit, zhynete nepovšimnuti jediným lékařem, jedinou sestrou, neboť celé zdravotnictví pozítří sejde na úbytě – a za všechno poděkujte Klausovi a ODS.
Takhle vyznívaly Rathovy promluvy. Redaktorka Drtinová to nevydržela, začala se smát, což jí ani nelze vyčítat, a Rathovi adresovala repliky ve smyslu, jestli ji vůbec vnímá. Nevnímal, neslyšel. Měl by si zajít přinejmenším k ušnímu. Možná by rovněž nebylo nezajímavé, kdyby záznam toho vystoupení zhlédl tým psychiatrů a vyslovil se k němu.
MUDr. Rath si myslí, že Václav Klaus je jím posedlý, a proto jej nejmenoval do funkce ministra zdravotnictví.
Ve skutečnosti Rath je posedlý profesorem Klausem.
Klausovi coby prezidentovi lze vytýkat leccos, to podle vkusu, avšak monarchistické spády nikoliv.
Když se ČSSD vařila na jaře ve vlastní šťávě, tak jako monarcha a "skutečný předseda ODS", za něhož ho má David Rath, se Václav Klaus nechoval. Naopak: prokázal státnickou odpovědnost v okamžicích, kdy ji neprokazovala partaj, za niž teď Rath kope. Klausovi spílá do trucovitého dítěte, což je půvabný příklad psychologického zrcadla – jako trucovitý fakan se MUDr. Rath předvedl ve čtvrtečních Událostech, komentářích, a nejen v nich.
Kromě jistého zvrhlého půvabu a výživného materiálu, který tímhle David Rath poskytuje (kupříkladu stojí za zaznamenání změny ve fyziognomii jeho obličeje během těch let, kdy kráčí k moci), zbývá jen smutek: člověk, který neslyší a slyšet nechce, přichází na post, jenž kromě rozhodnosti vyžaduje olbřímí dávku naslouchání.
Na problémech zdravotnictví si totiž ve světě vylámali zuby už jiní kanoni, než je hyperambiciózní řízek z Prahy.
O naprostých antiRathech,
o totálních outsiderech vypovídá Štěstí, jeden z mála českých titulů, v nichž se "myslí filmem". Scenárista a režisér Bohdan Sláma má ambici ukázat svoji verzi světa a své pojetí lidství, jeden z možných způsobů existence v současném Česku, existenci mimo ideologie a mimo takzvaný společenský úspěch. Jestli se Štěstí v něčem běžné tuzemské filmové produkci vymyká, pak mírou vážnosti – nikoliv v tom smyslu, že by to byl film bez humoru, že by šlo o snímek do poslední minuty ponurý. Vážnost je zde dána tím, že Bohdan Sláma, obdobně jako před několika roky Petr Václav v Paralelních světech, usiluje o to, aby hrdiny nechal konat s důsledky, aby neuhýbali před svou životní cestou a aby jim zároveň on zase neustoupil dejme tomu tím, že si s nimi bude nakládat po scenáristické libosti, jako s figurkami. Škoda, že v některých scénách režisér Sláma právě "uhnul" a naaranžoval například pohodu při stavbě domu, která už čpí filmařskými manýrami.
Kdo vyrůstal na české nové filmové vlně 60. let, sezná, že Štěstí je snímek, který v širším historickém kontextu obstojí nikoliv úplně; nadto si pamětník vybaví pozoruhodný snímek Francouzky Agnes Vardové z roku 1964 rovněž nazvaný Štěstí, jenž se v klubech promítal i v letech normalizace. Ale to, že o letošním českém filmu vůbec uvažujeme v takovýchto souvislostech, je dobrým důvodem Slámovo Štěstí vidět.
