Po letech si prohlédne svou manželku
Jaké je to, poprvé si pořádně prohlédnout vlastní manželku, se kterou už deset let žijete? Ten pocit zná jedenašedesátiletý důchodce Karel Duchoň z Písku.
Člověku, který kvůli vrozené vadě před třiceti lety téměř úplně oslepl, letos vrátila zrak unikátní operace, při níž mu lékaři kliniky Lexum voperovali umělou oční rohovku.
Když se začátkem letošního roku probudil v nemocnici z narkózy, začal mu úplně nový život. Dostal dárek, který si přál polovinu života.
"Já si zase vidím na ruku. Tam je primář, sestry, manželka," vzpomíná na první okamžiky Duchoň a pokračuje: "Bylo to jako znovuzrození, největší sen, který jsem kdy měl. Vidím si do talíře, rozeznám barvy, můžu žít naplno, chodit po městě a prohlížet si, jak se Písek za ty roky změnil."
Nadšený je i přesto, že vidí jen na pravé oko. To levé je totiž tak poškozené, že ho operovat nelze.
Jeho žena Marie má teď o příjemnou starost navíc: poprvé za deset let manželství musí před svým mužem schovávat dárky. Dříve je prostě neviděl. Tím změny pro paní Duchoňovou nekončí.
"Než šel na operaci, tak jsem byla u kadeřnice, nalíčila se. Říkala jsem si: Šmarjápano, vždyť on se pak probere a po letech mě uvidí," směje se manželka.
Vypadá to jako zázrak. Před letošní operací podstoupil Duchoň celkem osm transplantací rohovek od dárců, ani jedna z nich mu však zrak nevrátila. Zabrala až uměle vyrobená rohovka AlphaCor - léčba, která je u nás k dispozici teprve poslední tři roky.
"Všichni, kteří mají podobné problémy, by neměli váhat. Operaci umělé čočky hradí pojišťovna," vybízí podobně postižené lidi muž, který získal zrak. Primářka kliniky Alena Holubová však nadšení mírní. "Jde o velice náročnou operaci, pro kterou bohužel není vhodný každý pacient," říká.
Synovi darovala ledvinu
Dana Šimáková dala svému jednadvacetiletému synovi Petrovi asi nejcennější dárek, jaký je možné si představit - kus vlastního těla.
Nebýt darované ledviny, Petr by nejspíš strávil část Vánoc v nemocnici na čištění krve - dialýze.
"Problémy s ledvinami měl několik let. Když doktor na jaře řekl, že syn potřebuje transplantaci, neváhala jsem ani vteřinu. Jsem moc ráda, že jsem mu mohla pomoci," říká Šimáková, která sama pracuje jako zdravotní sestra na poliklinice v Ústí nad Labem.
"Bylo to opravdu hektické - ve čtvrtek jsem maturoval a v pondělí už jsem šel do nemocnice na operaci," vzpomíná na letošní září Petr Šimák.
Domů se vrátil po třech týdnech a zatím má štěstí - matčinu ledvinu, kterou mu lékaři pražského IKEM voperovali, tělo dobře přijalo a on dnes plánuje návrat do normálního života.
"Chtěl bych zase střílet góly ve fotbale," plánuje Šimák. Také se chce poohlédnout po práci elektrikáře, kterým se chtěl stát hned po maturitě, ale transplantace životně důležitého orgánu jeho plány zdržela.
Po operaci se dnes cítí své matce ještě blíž. "Náš vztah to prohloubilo. Celé roky se mnou byla a jezdila po doktorech," říká mladík. Zatímco jeho vrstevníci si přejí pod stromeček třeba nový mobil nebo jízdní kolo, Petrova přání jsou úplně jiná.
"Hlavně ať ta ledvina vydrží co nejdéle. Ani úspěšně transplantovaný orgán totiž není na celý život," vysvětluje.
Vyoperovali mu zhoubný nádor
Pro rodinu třináctiletého Jiřího Kolegara z Jevišovky na Břeclavsku je nejcennějším vánočním dárkem on sám. Nebýt umění týmu profesora Jaroslava Štěrby z onkologického oddělení Fakultní nemocnice Brno, zřejmě by letos rodina společně svátky neoslavila.
"Začal zvracet, přestal jíst a hrozně rychle hubl. Lékaři si nejdřív mysleli, že má zánět žaludku. Až po několika týdnech se přišlo na to, že má v břiše zhoubný nádor," popisuje chlapcova matka Zdenka Pražáková, jak začal boj o život jejího syna.
Když mu po chemoterapii začaly padat vlasy, nastoupila sestřička s holicím strojkem, která ho chtěla řídnoucí hřívy zbavit. Bránil se.
Ale argument zdravotní sestry byl jasný: "Necítíš se hloupě mezi všemi těmi dětmi jako vlasatý?" zeptala se tehdy a Jirka uznal, že musí povolit.
I když se lékařům nádor podařilo úspěšně odstranit, vyhráno ještě nebylo. Objevily se totiž komplikace a chlapec musel absolvovat další čtyři operace. "Nedalo se nic dělat, jenom ležet," popisuje Kolegar. Operace však dopadly dobře.
Dnes už chlapcovu hlavu zdobí tak hustá hříva, že by v něm snad nikdo nepoznal kluka, který byl ještě nedávno těžce onkologicky nemocný.
"Ve škole o tom asi nikdo moc neví," přiznává, že tím, co se dělo v nemocnici, se moc nechlubí. Do nemocnice mu tehdy spolužáci poslali vzkaz nahraný na videu a několik obrázků.
