Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dánský filozof Kierkegaard: Jako kdyby kráčel vzduchem

  8:32aktualizováno  8:32
Proslulý filosof Ludwig Wittgenstein si v roce 1948, tři roky před smrtí, učinil poznámku: „Poctivý náboženský myslitel je jako provazochodec. Jako by šel vzduchem. To, po čem kráčí, je užší, než si lze představit. A přesto je to schůdné.“ Těžko mohl mít na mysli někoho jiného než svého oblíbeného dánského kolegu i spisovatele Sørena Kierkegaarda, narozeného v Kodani před 200 lety, konkrétně 5. května 1813. Již mnohem dříve jej považoval za světce, za zdaleka nejhlubšího myslitele 19. století, prý příliš hlubokého dokonce i pro něj samotného.

Poštovní známka k letošnímu výročí filozofa Kierkegaarda | foto: http://payingattentiontothesky.com

Dánská metropole Kodaň čili København, v překladu Kupecký přístav, s asi 120 000 obyvateli byl tehdy počtem obyvatel srovnatelný s Prahou. Špičky dánského, před rokem 1849 ještě absolutistického království si nevelkou váhu své země zřejmě chtěly vynahradit nadstandardní podporou kultury a štědře přispívaly na cesty mnoha mladých talentů po Evropě.

Ve srovnání s četnými dánskými světoběžníky, třebas se starším fyzikem a chemikem Ørstedem anebo se svým vrstevníkem, pohádkářem Andersenem byl Kierkegaard za onoho dánského „zlatého věku“ vlastně dost provinční postavou. I bratr jeho dvou švagrů, Peter Wilhelm Lund, strávil většinu života po přírodovědných expedicích v Brazílii, zatímco Kierkegaard si jen čtyřikrát vyrazil do Berlína, kde poslouchal německého filosofa Schellinga (byl jím spíše zklamán), jednou zavítal do Švédska, jednou do Jutska do rodiště svého otce. Jinak občas podnikal koňmo i kočárem výlety do míst a přírody jen v okolí Kodaně. Na její staroslavné univerzitě studoval dlouho a pomalu teologii, přičemž měl štěstí na dva dobré profesory filosofie. Díky otci, zbohatlému z obchodu se suknem, se nemusel starat o živobytí, dopřával si komfortní život i návštěvy divadla, a financoval vydávání ve své době většinou neprodejných knih, tudíž mu zděděná finanční základna jen taktak vydržela do smrti. Zprvu nezletilá múza Regine Olsenová na milého Sørena nezanevřela, ale brzy se dobře vdala.

Pomník Sorena Kierkegaarda v Kodani

Pomník Sorena Kierkegaarda v Kodani

Kierkegaard měl bohatou knihovnu, přečetl úctyhodné množství literatury různých žánrů. Nedá se však říci, že by se mimo svého milovaného Sókrata z Platónových dialogů a několika německých filosofů z poslední doby v čele s Hegelem do myšlení jiných osobností, známých z dějin filosofie, zrovna vžil. Neznal východní filosofie, náboženství a duchovní tradice, jimiž se pokoušeli zabývat někteří Evropané již ve století předchozím, a vlastně jediné dvě úctyhodné alternativy duchovního života mu představoval Sókratés a Kristus s některými spíše staršími křesťany. Jeho interpretace Krista a křesťanství je v nejednom ohledu tradiční, konvenční a docela i dogmatická. Věřil, že její přijetí je záležitostí vůle a vylučuje platnost i docela případných rozumových námitek. U biblických pasáží jako by nebral v úvahu možnost jejich dvou anebo více stejně legitimních a cenných interpretací.

Citace a literatura

Poznámky autora ve formátu PDF pro zájemce o hlubší poznání Kierkegaardova díla


A přece na otázku, prostupující jeho dílo, totiž jak se jednotlivec může stát opravdovým křesťanem, odpovídá Kierkegaard geniálně v několika ohledech: Jeho diskurs – způsob výkladu a podání křesťanství i Krista je velice netradiční. Při snaze lidi motivovat odhalil psychologické mechanismy do takové hloubky, že se může postavit na roveň klasikům psychoanalýzy 20. století. Připomněl, že původní křesťanství nebylo majetkově ani mocensky z tohoto světa.

Proklamat ostatní k pravdě

V důsledku výchovy přísným a vlastní hříchy si rozmazávajícím otcem Kierkegaard prožil dětství, jak napovídá i titul jedné jeho knihy, v bázni a chvění. Své méně těžkomyslné spoluobčany považuje za povrchní estéty, požitkáře. Jejich přesvědčení, že jsou křesťané, neboť žijí v křesťanském státě a společnosti, nesdílí, ale nevěří, že by jim tuto iluzi vyvrátil (anebo jakékoli duchovno dokázal sdělit) zcela přímo. Snaží se naoko přiblížit jejich ideálům – pod pseudonymy jim ztvární různé skvělé varianty estetického způsobu života i se zrádnými aspekty, to vše v tak nuancovaném a dokonalém podání, jaké by oni sami v životě nebyli schopni dát dohromady. A pak nečekaně poukáže na nějaký fatální nedostatek – i na možnost jiného založení života. Svůdcův deník od údajného Johannese Svůdce, část rozsáhlého literárního souboru Buď-anebo, šel na dračku. Sám Kierkegaard se k překvapení napáleného publika od onoho i dalších ideálů distancuje a jde dál, píše pod dalšími pseudonymy a vytváří fiktivní postavy i pseudonymní autory, ztělesňující další životní názory, poukazuje na jejich klady i defekty, jimž se dá uniknout jen skokem úplně jinam.

Skica Sorena Kierkegaarda od Nielse Christiana Kierkegaarda, cca 1840

Skica Sorena Kierkegaarda od Nielse Christiana Kierkegaarda, cca 1840

Dalšími formami nepřímého sdělení, ale i jistou (spíše dočasnou) formou existence jsou ironie a humor. Ironik, jehož nedostižným mistrem byl Sókratés (jehož celkové osobnosti ovšem mimoto Kierkegaard přiznává kvality etické až k náboženským A), ve srozumění se svými posluchači říká opak toho, co si myslí, a to tak, že řekne něco vážně, ale vážně to nemíní, nebo řekne něco jakoby žertem, ale myslí to vážně. Humorista sdělí nebo kvituje jiným trýzeň a utrpení, které podle něj k pozemskému přebývání nevyhnutelně patří, a zároveň tento dalekosáhlý problém a jeho důsledky bagatelizuje pomocí žertu. Posluchač se se sděleným musí vypořádat sám.

Jinými životními stádii, stálejšími formami existence jsou po estetičnu a ironii stádium etické a po humoru náboženské A a B. K přijetí křesťanství (náboženské stadium B) je zapotřebí uznat vlastní hřích a věřit v Krista, Bohočlověka, který je nepřímým sdělením od A až do Z. Nepřímé sdělení vznikne nejen samotným promyšleně nejednoznačným vyjádřováním: může být dáno i nestandardním vztahem mezi sdělením a sdělujícím: Když někdo řekne přímo: já jsem Bůh, Otec a já jsme jedno, je to přímé sdělení. Ale když teď ten, kdo to říká, sdělující, je tím jednotlivým člověkem, jednotlivým člověkem, zcela jako jiní, pak toto sdělení není zrovna úplně přímé ... Sdělení obsahuje protimluv díky sdělujícímu, stává se nepřímým sdělením, staví Tě před volbu: zda mu budeš věřit nebo ne.

Hlavně v této citované knize Cvičení v křesťanství Kierkegaard z Krista vybírá pasáže, které kryptičnost Kristovy osoby akcentují. Právě ty, které, řečeno s anglickým filosofem přirozeného jazyka Johnem Langshawem Austinem, se Kristus má podílet na jednání v rámci nějaké konvence, ale svým ostrovtipem naruší alespoň jednu podmínku jejího řádného a obvyklého fungování.

Závrať nad propastí

V úvodních pasážích Kierkegaardova nejrozsáhlejšího čistě teoretického díla - Uzavírající nevědecký dodatek - dojde k rozlišení mezi dvěma typy myslitelů. Zatímco pro objektivního myslitele či pozorovatele a systematika, jemuž odpovídá přímé sdělení, je ústřední otázka na to, jak stojí věci vnějšího světa a na výsledky, subjektivní myslitel, pro nějž je charakteristické sdělení nepřímé, se v prvé řadě táže na to, jak to s ním po duchovní stránce je, co se z něj stává, jak se může zdokonalovat.

Soren Kierkegaard na obraze Luplaua Janssena, XIX. století

Soren Kierkegaard na obraze Luplaua Janssena, XIX. století

Kierkegaardovi nejde o zdokonalování psychofyziologickým tréninkem, o nějakou meditaci. Přehlížel i antického filosofa Plotína, jehož díla s takovými sklony byla v jeho době již opět známá a nejedním jeho evropským kolegou využívaná. Šlo mu o to jak může jednotlivec budovat svůj život, jak jednat. Jde hodně do hloubky i šířky, jako by chtěl nesmírně rozvětvený Hegelův systém sebevývoje neosobního absolutna, do nějž se často naváží, adaptovat  na duchovní život jednotlivce.

Ve spise s příznačně morbidním názvem Nemoc k smrti analyzuje lidské zoufalství a podává jeho různé typy. V další, neméně ponuré knížce Pojem úzkosti  začíná od Adama, který ještě neznal dobro a zlo, a analyzuje jeho úzkost, tedy závrať ze svobody. Úzkost jasný objekt nemá. Ilustruje ji člověk, který stojí na okraji propasti a pokouší se přidržet něčeho konečného. Existuje úzkost ze zla, ale i úzkost z dobra – démonično, kdy se člověk záměrně uzavírá před dobrem, lidmi, podněty zvnějšku a může napáchat mnoho zla. Lékem je vposledku víra a smíření, k čemuž ovšem Kierkegaard dospěje tak pronikavým výkladem stínů, psýchy i možností lidského nitra, jakého se Evropanům do oné doby nedostalo.

Kierkegaardova tvrzení, že zoufalství a úzkost doléhá více či méně na všechny lidi kromě opravdových křesťanů, se z různých stran zpochybnit. Vedle severské zádumčivosti osvědčuje Kierkegaard i smysl pro humor, ale ani jej nenapadne myšlenkově tématizovat a rozvinout třebas radost na svatbě v Káni Galilejské. Jeho četba nicméně působí na různé lidi různě a nepředvídatelně a nejednomu skleslému dodala naději, přinesla útěchu, radost, povznesení, ba i dobrou motivací k práci v tomto světě. Krom čistých intelektuálů Kierkegaard podal alespoň na papíře (a trochu na zapřenou) i krásný lidský typ vzorného manžela, otce, občana – Soudce Vilhelma. Příkladné ztělesnění toho, co německý sociolog a politolog Max Weber nazval „etika politické zodpovědnosti“ – anebo etiky protestantské, ale výrazně neprušácké.

Své povznášející řeči a kázání – obracející se na jednotlivce – ale vydával Kierkegaard pod vlastním jménem: tam přímo hlásal, co je žádoucí. Láska k bližnímu u Kierkegaarda se nedá odvodit od běžné zamilovanosti, je duchovní (a symetričtější než u Emmanuela Lévinase), ale dva duchové se nemohou stát jedním „já“ sobeckým způsobem: Bližní je první „Ty“.

Protestantský jurodivý

V roce 1854 novopečený lutheránský biskup Martensen označil svého předchůdce Mynstera za „člena svatého řetězu svědků pravdy, rozprostírajícího se napříč časem od apoštolů až do našich dnů“. Kierkegaard, který se od dětství zabýval otázkou a analýzou toho, co to znamená pouhý křesťan a trápil se, že sám oněm přísným nárokům asi nedostojí, pak tyto fráze veřejně napadl v tisku: jde mu o poctivost přiznat si, že nejsme ani opravdoví křesťané ve smyslu Nového zákona. Začal vydávat svůj vlastní časopis Okamžik a do své smrti 11. listopadu 1855 na postupnou paralýzu těla (snad následkem pádu ze stromu v dětství) stihl vydat devět čísel a připravit desáté.

Hrob, v němž je pohřben i Soren Kierkegaard

Hrob, v němž je pohřben i Soren Kierkegaard

Spojení se státem „pravé křesťanství“ kompromituje a ničí – stát prý platí tisíc kněží, aby lidem znemožnili nahlédnout, co křesťanství znamená. To samé, co kněz dělá i divadelní herec, který je však alespoň poctivý člověk a nezakrývá, kým je. Tomu, v jehož svědomí po četbě časopisu začal hlodat nepříjemný červ pochybností, Kierkegaard doporučuje, aby se stal bezzásadovým žvanilem:  nebude-li rozlišovat podstatné věci, všechny potíže zmizí a církev bude fungovat jako dřív. Avšak ten, který chce mít o jednu velkou vinu méně aniž by se musel moc namáhat: prý může přestat chodit do kostela, neboť při veřejné bohoslužbě si lidé z Boha dělají blázny.  

Kierkegaardovy invektivy proti oficiální církvi jsou se svými nestandardními východisky svým způsobem velice zábavné. Autor se nesnaží se vlichotit do číkoli přízně. Dovolává se nejušlechtilejších stránek lidství, které často předtím zprostředkovával. Nekalkuluje s primitivními psychologickými mechanismy. Mnozí měli po četbě těchto již časových textů pocit, že se jim teprve nyní otevřely oči. Jiní nahlédli potřebu prohloubit svůj duchovní život. Dle kritika F.X. Šaldy Kierkegaard dobře vycítil „zásadní anarchistický rys prvotního křesťanství ... krásný pud čistotnosti žije v knize Kierkegaardově a činí ji drahou i těm, kdo nestojí na jeho stanovisku.“

Samotná Sørenova nepatrná osoba s úzkým zaměřením svého díla i svéráznou a někdy až pochybnou ekvilibristikou stoprocentně zneplatňuje pouhá slovní řešení životních dilemat. I náboženskou či politickou propagandu, jíž jde o majetek nebo moc a jejíž tvůrci rozhodně nekráčejí po provaze.

Autor:


Pelikán v Rozstřelu: Varování před půjčkami jako u cigaret? Nejsem proti





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.