Zatím jde spíše o sondování terénu, vždyť podle předsedy Evropské komise Prodiho ani unie žádný nástroj na zvyšování daní u nových členů nemá.
Premiér Špidla se zatím tváří, že se nás to úplně netýká, což má bohužel tak trochu pravdu. Přes snížení a plánované snižování podnikových daní stojíme se svými 28 procenty spíše na straně 45procentního Německa než 15procentního Estonska.
To slovenský ministr Mikloš rovnou říká, že tím, kdo má změnit politiku, je "stará patnáctka". Je pravda, že i pro Špidlu to byl od kancléře "nepřiměřený politický výrok".
Nechme stranou terminologický spor, zda jde o dumping nebo zdravé soupeření, pomiňme i fakt, že vysoké daně nemusí nutně znamenat, že se hodně vybere.
Zapomeňme zatím na to, že většina "staré patnáctky" populistickým odložením volného pohybu nových pracovních sil nováčkům sebrala výraznější unijní rys, než jsou nějaké podnikové daně. Spíše se ptejme, proč je dobré spor o daně vyhrát.
Daně jsou různé stejně jako evropské země se svou historií a vyspělostí. Různá je i tradice vybírání daní a nakládání s nimi. Severské země mají vysokou míru přerozdělování, a přesto se zdá, že získané peníze vynakládají do rozumných oblastí, jako je vzdělání či technologie.
Neprojedí je. Podniky ve východní Evropě také kvůli konkurenceschopnosti stále ještě potřebují značné prostředky na rozvoj, bez nějž ztrátu vůči Západu nedoženou. Stejné daně by nebyly stejné ve svých důsledcích.
Na spory v unii je třeba si zvyknout, bude jich stejně časem více. Noví členové jsou proameričtější než staří. Přijde debata o evropské ústavě a váze jednotlivých zemí při rozhodování. A balvan na noze unie, zemědělská politika. Zvykněme si.
