Není to rozhodování lehké, protože prezident i Špidlův kabinet jsou v dvojím ohni a navíc několik stovek českých vojáků už působí přímo v oblasti konfliktu. Washington, jako náš největší spojenec, by rád slyšel, že Česká republika nerozšíří řady neochvějných odpůrců zásahu a nepostaví se na stranu Francie, Německa či Ruska.
Na druhou stranu by souhlas s válkou znamenal, že se Václav Klaus i vláda postaví proti domácímu veřejnému mínění, které ve většině útok odmítá. I když občané Česka (což jsou současně voliči) by podle všeho nespojovali další osud politiků tak bezprostředně s touto válkou, jako je tomu například v případě Tonyho Blaira či španělského premiéra Aznara, kterým by mohla podpora Ameriky připravit v budoucnu i volební porážku.
Zatím se naši politici mohli schovávat za to, že OSN ještě definitivně nerozhodla. Když však nová rezoluce světové organizace útok vedený Američany odmítne (a ta možnost je spíše pravděpodobná), budou se muset vyjádřit zcela jasně: Česko je pro válku i bez rezoluce OSN, nebo je proti ní.
Irácký režim sice pod obrovským tlakem v poslední době více spolupracuje, ale základní rezoluci OSN číslo 1441 o odzbrojení úplně nesplnil a neplní dlouhé roky ani další dohody.
Nedá se zatím ani předpokládat, že Saddám Husajn vyklidí pole bez boje. Válka je jistě řešením posledním a většinou to nebývá řešení nejlepší, neboť při ní dnes daleko více trpí civilisté než sami vojáci. Pokud neexistuje jiná možnost, jak odstranit nebezpečné režimy (a zde, jak se ukazuje, neexistuje), musí přijít na řadu nutné zlo v podobě konfliktu.
