Další příklad, jak jsou čeští muzikanti dneska otevření světu

Český rozhlas je dnes daleko šetrnější v publikování svých studiových jazzových nahrávek na CD. Album Rostislav Fraš + Skip Wilkins Quintet: Frýdlant Nights však představuje vítanou výjimku

Hudebník Rostislav Fraš | foto: rostislavfras.com

Rosťa Fraš se narodil 1975; je tedy pouze ""chlup" starší než generace našich třicátníků, která odstartovala s takovým elánem se svými malými skupinami. Fraš je však vyhledávaný kmenový člen téměř všech big bandů, které se u nás příležitostně scházejí: především Českého rozhlasu, ale i Gustava Broma nebo Bohemie.

O desce

Rostislav Fraš + Skip Wilkins Quintet: Frýdlant Nights.

CD, stopáž 59:21. Český rozhlas, 2010.

Tohle album však Fraše představuje v jiné podobě: on je také lektorem letních jazzových dílen ve Frýdlantu, a tam se pravidelně setkává s americkým pianistou Skipem Wilkinsem a členy jeho souboru, kteří vesměs vyučují na amerických univerzitách. Jejich spolupráce se neomezuje na krátkou dobu letní dílny: s kvintetem, doplněným o našeho basistu Josefa Feča, jinak také člena tria Karla Růžičky, vyjeli po loňské dílně na rozsáhlé koncertní turné, a s repertoárem, vybroušeným častým opakováním, se mohli dostavit do rozhlasového studia. Nahráli tam osm originálů, na nichž se Wilkins podílí čtyřmi, Fraš dvěma, altsaxofonista Neil Wetzel a basista Josef Fečo každý jedním titulem.

Obal olba Rostislav Fraš + Skip Wilkins Quintet: Frýdlant Nights

Řemeslo bez rutinérství

Charakterizovat album jako chorusový neo-hardbop s dobrými sólistickými výkony by bylo značně zjednodušující. Témata zaujmou nezvyklou konstrukcí i členěním, a ani sóla nejsou běžné a standardní. Oba saxofonisté střídají bopové hady se střídmějšími výraznými pasážemi, připravené "ansámblové" pasáže prokládají občas dialogy s uvolněným vedením hlasů. Wilkinsovo piano se od běžné rutiny vzdaluje asi nejvíc. Pod saxofonovými sóly je neustále slyšet a žene je kupředu aktivními motivy, v sólech osobitě svěží úhoz vytváří perlivě křehké linky, občas i s nezvyklými přírazovými běhy, a nápaditě je střídá s akordy, sóla bicích podbarvuje často rytmickým vampem, který z nich činí pozoruhodnou složku celkové výstavby aranžmá.

Pianista Skip Wilkins

Celý soubor tak prokazuje schopnost prokládat bopový chorusový jazz promyšlenějšími plochami, kde se mění tempa i nálady. Nejlepší ukázkou této koncepce asi je Wilkinsova skladba Frýdlant Nocturne, vedená v mírně lyrickém ladění a s dokonalou integrací celého souboru. Ale hned následující skladba Josefa Feča Down the Hatch nastolí výraznou účastí bicích v úvodu bouřlivější náladu a ukáže i další přednost alba: schopnost střídat nálady a udržet celek ve vyvážené rovině. V posledním čísle, Frašově skladbě Bob´s Bop, se k souboru přidá trumpetista Miroslav Hloucal, zřejmě jeden z nejzaměstnanějších účastníků soudové české jazzové scény.

Album se poněkud vymyká z řady produktů naší třicátnické generace i přehlídkových koncertů Jazzu na Hradě: ukazuje, jaké výsledky může také přinést dnes už běžná spolupráce tuzemských jazzmenů se zahraniční hosty, která přitom na médii téměř neregistrovaných koncertních turné oslovuje slušný počet zájemců.