Vaše Svatosti, vždy jste tvrdil, že v případě návratu do Tibetu chcete být jen obyčejným mnichem. Byl jsem ve vaší zemi dvakrát a nepředpokládám, že by vám Tibeťané „dovolili“ být jen mnichem. Přesto pořád platí, co o tom říkáte?
Ano. Být obyčejným mnichem neznamená, že nebudu zároveň dalajlamou (směje se). Tím, koho lidé označují jako dalajlamu, zůstanu až do své smrti.
To je jediný důvod?
Pak je tu další věc: odpovědnost za světské záležitosti, odpovědnost za můj úřad. Od té doby, co jsme před lety dosáhli toho, že bylo zvoleno také politické tibetské vedení, je má pozice jiná. Řekněme, že je to něco jako být v důchodu. Nyní bych si snad už mohl dovolit být obyčejným mnichem, bez odpovědnosti za státní záležitosti. Navíc v roce 1992 jsem veřejně a jasně prohlásil, že až přijde čas, vrátím se do Tibetu, pokud bude do určité míry svobodný, a předám veškeré své znovu nabyté pravomoci místní vládě.
Stále věříte, že skutečně budete mít někdy příležitost vrátit se do Tibetu? Vždyť brzy to bude už dlouhých padesát let od doby, kdy jste ho musel opustit.
Ano, věřím tomu. My všichni Tibeťané v to věříme, nebo doufáme. A myslím si, že to není jen naděje, je v tom jistá míra důvěry, že přijde den, kdy se znovu s našimi lidmi setkáme. Je to velice dobře možné.
A přemýšlel jste někdy o tom, kým byste chtěl být, kdybyste nebyl tím mnichem nebo dalajlamou?
Když jsem byl velmi mladý, tak při některých příležitostech, třeba během nekonečného sezení s učitelem a při meditaci, jsem někdy míval při západu slunce pocit, že se dostavují nějaké frustrace. Přitom ráno bylo vše v pořádku. V době takových večerů jsem slyšel skrze okno v místnosti svého paláce Potala ve Lhase hlasy obyčejných lidí, kteří se po celodenní práci vraceli při západu slunce domů a vesele si zpívali. Například pastýř se svými krávami a ovcemi. Jak jsem tam seděl po dlouhé řadě modliteb a meditací v tmavé místnosti v Potale se svým učitelem, někdy jsem si pomyslel, že bych chtěl být místo dalajlamy jedním z těch obyčejných lidí.
Když už hovoříte o paláci Potala - ten je dnes obklopen ze všech stran moderními čínskými domy a většina lidí, kteří žijí v tibetském hlavním městě Lhase, je už čínského původu. Do Tibetu teď nově vede i první ultramoderní železnice. Necítil byste se ve své vlasti po návratu paradoxně jako cizinec?
Lhasa je už nyní skutečně něco jako „čínské město“. Všude jsou nové domy, ve kterých bydlí Číňané. V některých oblastech města sice žijí Tibeťané, ale ve větší části hlavně Číňané. Takže ano, dovedu si představit, že kdybych se podíval z Potaly, tak uvidím, že se toho hodně změnilo. To může být skutečně divný pocit, když tam najednou přijdete. Ale není důvod zůstávat v Potale. Tibet má velikou rozlohu a existují jiná místa, kam mohu jít.
To je sice zajímavá myšlenka, ale myslíte si, že je možné vůbec změnit situaci v Tibetu, který je po desetiletí pod čínskou okupací?
Změnit situaci? Hmm. Tibeťané se ve větších městech, jako je právě Lhasa, stali minoritou a v každodenním životě jsou nuceni mluvit čínsky. Kromě toho, že je čínština úřední jazyk, mluví tímto jazykem i při každodenním nakupování a běžných činnostech. A kvůli převažující čínské populaci se také mění životní styl tibetské menšiny. Já to většinou popisuji tak, že buď záměrně, či nezáměrně dochází k ničení tibetské kultury. Nicméně, na venkově je stále tibetská většina. A v některých oblastech nežijí kvůli vysoké nadmořské výšce, nedostatku kyslíku a nepohodlí žádní Číňané.
Před několika lety se navíc stala zvláštní věc: Tibeťané si vybrali vlastního pančenlamu (druhý nejvyšší duchovní vůdce po dalajlamovi - pozn. autora), ale Peking vybral svého vlastního kandidáta na tento post a ten tibetský pak zmizel. Dokonce se říká, že byl unesen. Dovedete si představit, že by se něco podobného mohlo stát i v případě dalšího dalajlamy?
Ano, myslím si to. Číňané, přinejmenším někteří úředníci, se často ptají na mé zdraví. V loňském roce dokonce záměrně rozšířili pomluvu, že je dalajlama mrtvý. Chápejte to tak, že jestli současný dalajlama zemře, mohou zvolit v Tibetu nového, který pak bude plně pod kontrolou Číňanů. Takhle oni uvažují. Ale lidi mají opravdu rádi jen toho opravdového pančenlamu, myslím toho tibetského, a to nejen Tibeťané, ale i mnoho Číňanů. Vnitřně toho oficiálního nepřijali. Ale i ten současný oficiální pančenlama je rodilý Tibeťan a slyšel jsem, že pilně a dobře studuje.
Jednáte o této citlivé otázce s čínskou vládou?
Ne. Máme pocit a myslíme si, že tohle není tak komplikovaná záležitost. Vyjednat a vyřešit se musí především hlavní problém, a tím je budoucnost Tibetu. Řešit záležitost s pančenlamou by pak nebylo složité.
Jste hluboce duchovní člověk. Není pro vás těžké žít tak dlouho v exilu, daleko od vaší země a původních kořenů? Nepředstavuje to nebezpečí pro vaši spiritualitu?
Ne, ne. Existuje tibetské přísloví, které říká: „Tvůj domov je tam, kde zrovna jsi, a tvým rodičem je kdokoliv, kdo je k tobě laskavý.“ Takže, jak vidíte, tibetské myšlení je velmi svobodné. A co se mě týká, Indie je mým druhým domovem a indická veřejnost a vláda nám dává velkou podporu a je k nám velice přátelská. Jsem vlastně nejdlouhodobějším hostem indické vlády.
Vy vlastníte indický pas?
Zatím ne. Mám dokument vydaný indickou vládou, který stanovuje, že jsme náboženská komunita, a na jeho základě se většinou cestovní doklady vystavují. Mám jen průkaz totožnosti.
Je zajímavé, že jezdíte pořád po celém světě a nemáte pas...
Kamkoli jedu, cítím se tam jako doma. Nyní jsem se cítil doma v Praze, v České republice. Když jsme se setkali zde na letišti s některými známými lidmi, měl jsem opravdu pocit, že jde o opětovné shledání. Jsme různí bratři a sestry, různé barvy pleti, různé rasy, ale v podstatě všichni bratři a sestry. Myslím, že to mi pomáhá. Necítím se nikde mimo. Necítím žádné frustrace z exilu.
Mnoho času věnujete meditacím a modlitbám. Ale čtete i „normální“ knihy? Díváte se někdy na filmy nebo na televizi? Chodíte třeba na procházky?
Když jsem byl mladý, měl jsem filmy rád a při několika příležitostech na některých místech jsem se na ně šel podívat. Nyní, co jsem v úřadě, se už o ně nezajímám. Samozřejmě sleduji televizi, hlavně zpravodajské programy BBC a některé dokumentární pořady. Ty považuji za obohacující a připadají mi užitečné. Také občas chodím na procházky a pracuji na zahradě.
Máte dnes tak oblíbenou věc, jako je mobil?
Mobilní telefon? Nikdy jsem ho neměl. Neumím ho ovládat. Kdysi, když se mobily objevily, mi moji asistenti dali několikrát mobil do ruky, abych nic nedělal, jen mluvil. Já umím zacházet jen se starým telefonem, poslouchat a mluvit.
Co osobní počítač, ani ten nemáte?
Ne.
Nebylo by pohodlné poslat někdy někomu e-mail?
Nevím, jak na to. Jsem tak trochu líný a nechce se mi to učit.
Nedávno vyšla v češtině kniha, kde popisujete, jak se dobře připravit na smrt a jak se lépe chovat v životě. Vy jste skutečně dobře připraven na své poslední minuty, na svoji vlastní smrt?
Kdybych zemřel dnes večer, nebudu pociťovat žádnou lítost. A myslím si, že v okamžiku smrti si vzpomenu na svou oblíbenou modlitbu, která říká: „Tak dlouho, dokud bude existovat vesmír, dokud budou existovat cítící bytosti a trvat prožitky utrpení, tak dlouho budu existovat já, abych sloužil.“ Už tato modlitba dává mému životu jistý účel, účel existence. Jeden život zaniká a my věříme, že další nový začíná. Takže, pokud neztratíte ze zřetele tento záměr či přání, smrt je jen, jako když si převléknete šaty. Jedny šaty zestárnou a je čas koupit si nové, neopotřebované. Záměr zůstává stejný: žít ku prospěchu druhých.
Jste čtrnáctým převtělením v řadě tibetských dalajlamů. Může vůbec člověk ve svém životě odhadnout, čím bude v životě příštím?
Nevím, kde se narodím. Ale můj záměr a přání bude narodit se tam, kde je příležitost sloužit více lidem.
V jedné své jiné knize jste napsal: „Štěstí je výsadou člověka. Každý je hledá a každý člověk má stejné právo o štěstí usilovat.“ Jste vy sám šťastný?
Myslím si, že ano. Ale to neznamená, že nemám žádné problémy. Samozřejmě, že jsem občas nemocný, ale jinak mnoho problémů skutečně nemám. Ale jsou tu Tibeťané žijící v Tibetu i mimo něj, a oni se na mě spoléhají, vkládají do mě mnoho důvěry a naděje. Tato situace není jednoduchá. Je nesmírně složitá a komplexní.
A navíc řešení se zdá v nedohlednu.
Čas od času přicházejí z Tibetu velice smutné zprávy, které mě zarmucují. V těchto okamžicích je má mysl znepokojená. Nebo jsem dokonce popuzený. Na krátký okamžik je má mysl vyvedena z klidu a míru, ale pak se na to rychle podívám z jiného úhlu a říkám si, že každá událost, dokonce i zlá nebo velice smutná, může být v něčem užitečná.
Jak to myslíte?
Dám vám jiný příklad. Přišli jsme o svou vlast. To je na jednu stranu smutná věc. Na druhou stranu to, že jsme v exilu, nám přináší příležitost setkat se s jinými lidmi a nezabývat se přitom oficiálními formalitami. Také si myslím, že je to velmi dobrá příležitost naučit se mnoho nových věcí. Takže, každá, i zlá událost má také svůj pozitivní aspekt.
Platí to i v osobním životě?
Jistě. Vezměme si například nemoc. Fyzické onemocnění je samo o sobě bolestivou zkušeností a není na něm nic dobrého. Ale pokud jste praktikujícím buddhistou, je pro vás bolestivá zkušenost příležitostí v určité míře zpracovat předchozí špatnou karmu, předchozí špatné skutky. A také existuje modlitba, která říká, že když je člověk šťastný, je jeho štěstí důsledkem té dobré karmy a že má své štěstí věnovat ve prospěch ostatních bytostí.
A co když je člověk nešťastný?
Když je člověk nešťastný a trpí, může si představovat, že na sebe bere utrpení ostatních, což stačí k tomu, aby ostatní bytosti již takhle trpět nemusely. Takže, když takto přemýšlíte, zůstáváte šťastní a sdílíte své štěstí a zásluhy s ostatními.
Tímto způsobem se dají překonat i hodně zlé chvíle? Skutečně k tomu stačí v něco věřit?
Bolestivé prožitky se samozřejmě také dají využít. Když přijde trápení, lze je mentálně uchopit a dát mu účel a naplnění pomocí představy, že je beru na sebe i za ostatní bytosti. Jakákoliv zkušenost, šťastná i smutná, může být smysluplná, když se správně pojímá.
Tibeťané se ve větších městech stali minoritou. Záměrně, či nezáměrně dochází k ničení tibetské kultury.
Když je člověk nešťastný, může si představovat, žena sebe bere utrpení ostatních, aby oni již trpět nemuseli.
