Dál sní o medailích, teď paralympijských

S t a r é H a m r y - V jedenácti letech se na sáňkařské dráve Starých Hamrech poprvé vážně zranil. O vyčnívající dřevěnou desku si roztrhl obočí. Lékaři mu ho sešili šestnácti stehy. Máma mu řekla, že když bude brečet, sáně mu zakáže. Ani nemukl. Loni v prosinci, o jedenáct let později, se Radim Lanča, který měl téměř jistou nominaci na olympiádu v Naganu, řítil na saních innsbruckou dráhou. V deváté zatáčce vyletěl ze saní a zůstal bezvládně ležet v ledovém korytě. V nemocnici zjistili, že má dva zlomené obratle a přerušenou míchu. Místo olympiády něho čekal invalidní vozík. Kdo čekal, že osudný úraz mladého muže zlomí, nestačí se divit. "Na lítost nemám čas," říká Radim Lanča, oblečený v olympijském triku, které mu z Nagana přivezli trenéři. "Dělám několik sportů a pokračuji ve studiu na vysoké škole," vysvětluje. "Měl jsem štěstí, už po třech týdnech jsem se posadil, po pěti měsících skončil s rehabilitací. Operovali mě v Innsbrucku a měl jsem také vynikajícího rehabilitačního lékaře, vzpomíná Lanča, který také tvrdí, že kdyby nebylo úrazu, jezdil by jen na saních.

Teď zkouší i jiné sporty, které si oblíbil: basketbal, plavání, lukostřelbu. K hrůze rodičů začal i s paraglidingem, lyžováním a jízdou na kajaku. Ani sáňkařskou dráhu, kterou má na dohled z bytu, nechce navždy opustit. "Třeba bych se mohl věnovat dětem jako trenér." Teď ale myslí hlavně na plavání, ve kterém už sbírá po devíti měsících od úrazu první medaile. "Mám už dva bronzy z mistrovství republiky tělesně postižených," chlubí se usměvavý Lanča. Brzy by měl dostat speciální lyži s vázáním, do něhož se závodník posadí. Směr jízdy koriguje tyčkami, jež drží v rukou a které mají na koncích malé lyžičky. "Je to skvělý sport, už se těším na první závody na ledovci." Avšak ne vždycky má Lanča na tváři úsměv. "Někdy už je toho na mě moc, pohádám se se všemi okolo a pak máme doma italskou domácnost." Člověku, kterému se takto změní život, ztrpčuje osud mnoho detailů. Shánění peněz na přestavbu bytu v bezbariérový, vyřizování příspěvků na invalidní vozík. "Na každý díl je zvláštní lékařský předpis. Na kolo, na opěrku, na sedadlo. I tak pojišťovna zaplatí jen půlku," kroutí hlavou Lanča a hned dodává, že není sociální případ. "Pomohli mi kamarádi sportovci, kteří pro mě udělali sbírku hned po zranění v Innsbrucku." Radim Lanča si přesto nestěžuje, ale trénuje, aby si někdy v budoucnu vyplnil svůj sen. "Když mi utekla olympiáda v Naganu, třeba se mi podaří dostat se někdy na paralympiádu. Jen si musím najít sport, ve kterém budu nejlepší," plánuje a dodává: "Ničeho nelituji, kdybych se mohl vrátit do dětství a máma mi znovu řekla, že jestli se rozbrečím, zakáže mi sáně, ani bych nemukl. I kdybych věděl, co mě čeká."