Vy, rodilý jazzman a swingař, máte prý velmi mladou muzikantskou známost. Po Brně o tom koluje historka, kdy se jeden jazzman ptá druhého: "Jak to teď s jazzem v Brně vlastně vypadá?" A dočká se odpovědi: "Neděje se celkem nic, jen Bártek prý hraje s nějakýma raplama." Co je na tom pravdy?
Přišli za mnou kluci, říkají si Nuck Chorris Gang, jestli prý bych neudělal dechovou sekci jejich hudby. Zaranžoval jsem jim trombon, tenor a trubku a čekal, co se stane. A kluci z toho udělali žoviální, švarnou desku 100% Karate, pochopitelně ve zcela jiné rovině, než jsem zvyklý. Ale když jsem viděl náboj jejich hudby, absolvoval jsem s nimi i několik koncertů, zjistil jsem, že to pro mne není úplně cizí. Na koncertech dochází dokonce k tomu, že si tam na konec zahraji jakýsi improvizovaný chorus. A oni to berou, protože jde zkrátka o živelnou, pulsující muziku.
. Mojmír BártekČtyřicet jedna let byl členem Orchestru Gustava Broma, kde se ustavila též slavná trojice jazzových sólistů: Josef Audes, Jaromír Hnilička, Mojmír Bártek. Je mistrem jazzové improvizace se stálou potřebou spontánního hraní na svůj trombon. Řídí Big Band ve Vyškově, na Lidové škole umění v Modřicích založil a vede The Young Pekáč, hraje s mladými rapery ze skupiny Nuck Chorris Gang. |
A co říkáte na jejich texty? Vždyť je to rapování. Není to pro vás jenom taková psina?
Ne, není to jenom psina. Mám dobrý pocit, že lidé, kteří takto rapují, jsou inteligentní a schopní podobné tvorby. Jak by řekl jazzman Karel Velebný, "buď hudebník ví, nebo neví". A když sám vidím, že ví, pak také věřím, že je to ono.
Možná ale nevíte, jakou vlnu nevole, až pohoršení vaše CD, kde hrajete v sedmi skladbách, vyvolalo. Prý jste se "pěkně zapletl", navíc s nimi jezdíte po koncertech. Jak vysvětlíte, že můžete hrát v tak "strašné" kapele? Řada kritiků se po poslechu CD 100% Karate, vydané Indies Scope Records, z vaší účasti doslova "osypala".
Neberu to jako výstřelek. A s kritiky často bývá těžká domluva. Aktéři Nuck Chorris Gangu tvoří s velkou vážností, nikoliv aby pohoršovali, ale aby udělali radost. Jsou poctiví, muziku dělají s obrovským nadšením. Chodil jsem na JAMU, hrál už ledacos, studoval modernisty včetně školy Stravinského, snad o muzice něco vím.
Opravdu jste se svým hudebním vkladem na tomto CD spokojený?
Dostal jsem od Nuck Chorris Gangu podklady, jejich impulzivní hudba se mi líbila, a i když jsem ještě neměl texty, viděl jsem, kde mohu rytmizovat, kam dát fráze, štěky, šestnáctkovou muziku... Hezky jsem se na tom vydováděl. Tenorsaxofon a trubku pak nahrávali lidé z mého Švarného tria, a to s naprostým nadšením, myslím, že by hráli klidně až do rána. Nakonec jsem z hotového CD zjistil, že mé nahrávky byly použity v pravou chvíli, naprosto racionálně. Ti kluci jsou inteligentní nadšenci, mně se to zkrátka líbí.
Pojďme ke kořenům. A začněme ve vaší oáze na Starém Brně, v zahradě s výhledem na Petrov, pod kterým vyhráváte na trombon.
V Brně se cítím fantasticky. Jsem tu od roku 1959, kdy jsem přišel ze Vsetína a nastoupil na konzervatoř. Problém byl ale v tom, že jsem na trombonu takzvaně "tahal" levou rukou.
To vadí, nebo se dokonce nesmí?
Profesor Smékal, vynikající pedagog, mi tehdy řekl: "Podívejte se, pane Bártku, to není možné, představte si, že ve filharmonii budou tři trombonisti a jeden bude tahat levou a ti dva pravou." Rok jsem s tím měl problém. Navíc jsem měl i opačný nátisk. U trombonu musí být horní ret daleko víc překrytý než spodní, já to měl opačně.
Byl to jen váš případ? Nebo jde o jakousi vsetínskou krajovou anomálii valašských hráčů na trombon?
Je to možné, prostě u nás v kraji to učitelé asi nevěděli. Takže jsem se za první rok předělal a pak jsem hrál. Začalo to pěkně, měli jsme Combo Luďka Švábenského a vyhrávali nejrůznější soutěže. Do Prahy se jezdilo, do Bratislavy, a když jsem viděl, že už mi maminka jaksi nebude posílat peníze, začal jsem hrát v kavárně Máj, kde mě vyhmátl Mirko Foret. Ten hrával ve Slovanu s Evou Martinovou. Hrál jsem i s Erikem Knirschem a Jožkou Karenem, o nich už dneska lidi ani nevědí. Přitom byli vynikající. A v roce 1961 přišla právě do Máje na čaj jedna slečna a já se přiženil na zahradu a do domu na Starém Brně, kde jsem dodnes.
Kolik vám bylo?
Sedmnáct, v jednadvaceti jsem se ženil. Načež mi profesor Smékal na konzervatoři jednou říká: "Vy, pane Bártku, inklinujete k tomu swingu a hrajete s tím Foretem, to je pěkné. Ale kdybyste tak hrál s tím Bróómem! To by bylo ideální!" Pak jsem v roce 1967 dostal lano a od Foreta jsem přešel k Bromovi.
Měl vám to Foret za zlé?!
Měl, to byla chybička. Ale bylo jasné, že je to pro mne lepší. Poznal jsem totiž hned naprosto profesionální jazzovou muziku.
Setrvejme chvilku u období s Bromovým orchestrem.
Ke Gustavu Bromovi jsem cítil obrovskou úctu. Byl kapelníkem, naším otcem, vůbec jedním z nejlepších lidí, jaké jsem kdy poznal. O nás i orchestr se úžasně staral. Zpočátku jsem si ovšem zvykal na nové prostředí, všichni byli profesionálové a přesně podle Velebného "věděli". Měl jsem ovšem štěstí, když jsme jezdili na zájezdy, velice jsem se sblížil s Pepou Audesem, se kterým jsem pak bydlel dvacet let po hotelích. Skrze něho jsem poznal hlubokou úctu k jazzové hudbě a práci s ní. Josef Audes nikdy nic nebral na lehkou váhu, cvičilo se i na pokoji. Co se týče improvizace, byl spíš empirickým typem. Dal na uši a ve svém hraní vycházel ze zkušenosti. Později jsme se na zájezdech dohodli, že jako spolubydlícího vyzkouším dalšího člena orchestru, a to Jaromíra Hniličku.
Josef Audes nežárlil?
Nežárlil. A já jsem načerpal další zkušenosti, protože pan Hnilička je hudebně zase spíš racionální typ. Jsem opravdu hodně rád, že jsem s těmito lidmi pracoval a poznal je i jejich jazzové a swingové myšlení.
Takže ze tří spolubydlících vzniklo vaše slavné trio sólistů?
Ano, hráli jsme jako trio i po jazz klubech. Vždycky, když hudba není úplně volná, jak tomu bylo za totality, bývá žádaná. Dnes mají sice všichni dveře otevřeny dokořán, ale jaksi nemají čas všechno sledovat. Nakonec se míň poslouchá a spíš se vydělává.
Vraťme se ještě k době vaší vojny.
Přerušil jsem konzervatoř a coby voják odešel do Armádního uměleckého souboru, kde jsem poznal Honzu Slabáka z dnešní Moravanky. Měli jsme tam i kvarteto Kvartýtek, s nímž jsme hráli po pražských hospodách doslova "do klobouku". Snad se Honza nebude zlobit, když řeknu, že jsem byl spoluzakladatelem Moravanky. On ovšem odešel z vojny do Brna, kde Moravanku založil, o rok dřív. Musím říct, že mně dechovka nevadí, myslím, že komponovat pro symfonický dechový orchestr v duchu Evžena Zámečníka je filharmonický úkol.
Jak jste pak při hraní u Broma stihl vystudovat Janáčkovu akademii?
V letech 1975 až 1980 jsem studoval dálkově, ovšem trošku složitě, s Bromem jsme hráli třeba ve Varšavě a já přitom musel být každé pondělí ve škole na politice...
Od roku 1990 jste převzal řízení Big Bandu ve Vyškově, na Lidové škole umění v Modřicích jste vypiplal dodnes hrající The Young Pekáč. Jak si studenty ke hraní vybíráte?
Přijde někdo, kdo už ví, co Young Pekáč je, a chce se naučit frázovat. Pak musím vypozorovat, kdo na to má. Začínáme na dvanáctitaktovém blues, kde si ověříme, jak zájemce improvizuje. Frázování ho pak musíme naučit. Už pětadvacet let působím i jako lektor Jazzové dílny Karla Velebného ve Frýdlantě v Čechách a vidím, že tam mladým muzikantům entuziasmus nechybí. Obecně ovšem spíše ano, a to je mrzuté.
