Kalousek a ODS předsedovi ČSSD situaci zkomplikovali, ale nic víc. Vnitrostranická opozice se neprosadila, Miloš Zeman tentokrát neuspěl.
Trumfy teď mají komunisté
K tomu je však nutné ihned dodat veliké ale. Sjezd na počátku drtivou většinou potvrdil bohumínské usnesení, jež zakazuje sociálním demokratům spolupracovat na celostátní úrovni s KSČM. Po zvolení Grosse přijal rozhodnutí, které zavazovalo vládu pokračovat až do řádných voleb, a to i v případě, že ji lidovci opustí. Spolupracovat s komunisty bude tedy, jak plyne ze situace, sice nezbytné, ale bude nutno ho provozovat ilegálně.
A konečně v závěru sjezdu, když se už zjevně jednání pomalu rozpadalo a řada lidí odjela, bylo schváleno většinou necelých 200 hlasů (to je méně, než kolik dostal poražený Škromach) usnesení, podle něhož v případě, že strana v příštích volbách nezíská (tak jako dvakrát za sebou v těch předchozích) aspoň třicet procent hlasů, nynější vedení odstoupí a bude svolán mimořádný sjezd strany.
Zejména toto poslední rozhodnutí zaráží svou nehorázností. Do řádných voleb zbývá necelých patnáct měsíců. Kdyby se za tu dobu strana vypracovala na 20 procentních preferencí, zasloužilo by za to nově zvolené vedení absolutorium.
Místo předsednického křesla připravili Grossovi odpůrci ve straně svému nově zvolenému předsedovi jakési Prokrustovo lože. Podmínky tohoto druhu známe spíše z lidových pohádek a jen v pohádkách se dají splnit. Trčí z nich zlomyslnost jako šídlo z pytle. Česká sociální demokracie se jednou rozštěpila a jednou byla sežrána komunisty. Podivná sveřepost, s níž si nyní znesváření sociální demokraté vlastní stranu bourají, je však úplné novum.
Trumfy teď mají v rukou komunisté. Oni rozhodnou o osudu vlády. Kalousek ustoupit dost dobře nemůže, Gross je vázán stranickým usnesením. Místopředseda Filip vyloučil, že by se poslanci KSČM hlasování o nedůvěře nezúčastnili. Předseda poslaneckého klubu Kováčik se sice před časem zmínil, že uvažují jako o jedné z variant o tom, že by vládu podpořili, čímž by se zbavili sociálnědemokratických ministrů, kteří dali najevo, že by ve vládě závislé na komunistické podpoře nezůstali, byla to však asi jen nezávazná úvaha. Voliči a členové KSČM by nejspíš pro tento druh černého humoru měli jen malé pochopení.
Navíc není vyloučeno, že komunistům by spolupráce s Grossovými sociálními demokraty připadala příliš obtížná a riskantní. Proto vláda důvěru dostat nemusí a padne.
Vznikne docela nová situace, do hry vstoupí Klaus, a pokud bude chtít Gross nějak obstát, nezbude mu než ustoupit Kalouskovi. Tím lidovci ve vládě posílí, Kalousek do ní nejspíš vstoupí a vypudí nepohodlného Svobodu (na to, kdo se pak stane ministrem zahraničí, raději nemyslet). Vláda by pak možná jako chromá herka doklopýtala k volbám, možná by po cestě padla a zcepeněla.
Konec Pravdy a Lásky
Zjevné je jedno: koncept, s nímž byla nynější koalice v roce 2002 vytvořena, vzal zasvé. To znamená nejspíš konec Pravdy a Lásky v politice.
Znovu se potvrdilo, že zásahy exprezidenta Havla do politiky mají smrtící charakter. Grossovo vítězství se stane do budoucna synonymem skryté politické katastrofy. Sociální demokracie je v troskách.
Je to škoda, nějaká nekomunistická, rozumná levicová strana by tu asi měla být.