Podle soudu nebylo umístění do ústavu dostatečně podloženo, a tudíž porušilo článek evropské úmluvy o lidských právech, který pojednává o právu na rodinný život.
V případu jde o otce, kterému po odchodu manželky z domu v roce 1995 zůstaly na starost jejich tři děti a její další tři děti.
Úřad sociální péče příslušné pražské městské části začal časem poukazovat na jeho neutěšenou sociální situaci (muž neměl práci), údajný sklon k pití a údajné zhoršení péče o děti.
Citové vazby mezi otcem a dětmi ale nebyly zpochybněny. Soud nakonec v roce 2004 rozhodl o umístění tří dětí dvojice a jednoho dítěte ženy do ústavu.
Stížnost do Štrasburku podali otec a tři jeho vlastní děti. Soud mimo jiné poukázal na to, že v žádném momentě nebylo prokázáno, že by děti doma psychicky nebo fyzicky trpěly, že by se zpožďovaly ve škole, že by trpěly nedostatkem citu nebo že by psychický stav otce byl znepokojivý.
Za politováníhodné označil, že nebyl vyslechnut názor dětí, i když těm už bylo v dané době 13, 12 a 11 let.
Stěžovatelé žádali každý deset tisíc eur (asi 280 tisíc korun) jako kompenzaci morální újmy, soud jim ale přiřkl jen deset tisíc eur celkem. Místo 3000 eur náhrady soudních výdajů jim pak přisoudil 2000 eur.
Štrasburský soud je instituce Rady Evropy (RE), jejímž je Česká republika členem. Jeho výroky jsou pro členské státy závazné.
