Poslance Křečka, obhájce silných regulací, a herečku Janu Brejchovou "vypálil" jako první.
Boj je oprávněný. Ale zbraně jsou ničivé, vojenskou hantýrkou řečeno "zakázané". Proč má zrovna herečka, člověk jako každý jiný, zdobit jakousi tabuli "hanby", když o regulacích nájmů nerozhoduje?!
Majitelům domů, kteří si právem stěžují, že si na jejich úkor dělá stát sociální politiku, pan domácí Giormani moc nepomohl. Přitom je pravda a nespravedlnost, že u nás v nájemních domech žijí lidé dvou kategorií: s regulovanými cenami a bez. Privilegovaní a neprivilegovaní.
Sociální ohledy v dělení nájemníků do kategorií roli nehrají. Jen dekret z reálsocialistické minulosti nebo jeho dědictví po tetičce. Čtrnáctiletá nemohoucnost politiků dát nájemnému bydlení slušná pravidla hry zplodila vějíř absurdit - včetně Giormaniho akce.
Bohatí s dekretem ze starých časů bydlí levně, chudí či mladí s novým dekretem bydlí tržně, až čtyřnásobně dráž. Dvě třetiny lidí, kteří žijí ve svém, platí z daní opravy ztrátových obecních regulovaných domů. Nájemníci s dekretem leckdy bydlí jinde a byt načerno pronajímají...
Kdo je spokojen? Jen ti regulovaní. Kde jsou rovné podmínky pro každého občana? Nejsou. Jak stát chrání sociálně slabé? Na úkor majitelů domů. A chrání jen některé, ostatní ať se starají sami!
Říká se, že bydlení je zvláštní statek, a proto ono zvláštní zacházení s nájmy. Přijměme na chvíli tuto argumentaci zastánců regulace: ani bez chleba nelze žít. Má ho snad pan Starý kupovat čtyřikrát levněji než pan Nový jen proto, že je zákazníkem už třicet let?
Na tabuli hanby tedy nepatří herečka. Patří tam politici. Patří tam i stát, který sociální bydlení neumí (nechce) spravedlivě zajistit.
