Návštěva papeže Benedikta XVI. ve Velké Británii právem poutala mediální pozornost ještě předtím, než jeho speciál dosedl na edinburské letiště. Jednalo se totiž o první návštěvu hlavy katolické církve jako oficiálního hosta královny a vlády Spojeného království.
Na britskou půdu samozřejmě před osmadvaceti lety vstoupil již Benediktův předchůdce Jan Pavel II. Tehdy šlo o průlomovou záležitost v tom smyslu, že začalo viditelné odbourávání neshod trvajících od rozhodnutí Jindřicha VIII. oddělit v 16. století ostrovní království od papežství a založit národní církev. Vzhledem k tomu se Jan Pavel II. vyhnul všem projevům o církvi a o politice a zdůrazňoval ryze pastorační záležitosti.
Britská královna alžběta II. rozmlouvá s papežem Benediktem XVI. v Holyrood House v Edinburghu (16. září 2010)
Není od věci zmínit, že velký díl práce na teologické přípravě návštěvy v roce 1982 odvedl i tehdejší Josef Ratzinger. Polský papež slavil u poddaných Jejího Veličenstva úspěch, ačkoli cestu zastínila probíhající válka o Falklandské ostrovy a severoirský konflikt.
Návštěvě jeho nástupce, která proběhla minulý týden, se naproti tomu prorokovalo od počátku méně optimistické vyznění. Kritici poukazovali na vysoké výdaje, které jsou s návštěvou spojeny, nebo na protipapežské nálady, jejichž výrazem byla i účast několika tisícovek demonstrantů v londýnských ulicích během sobotních protestů. Veřejně se proti Benediktovi XVI. ozvaly i známé celebrity.
V Británii proti návštěvě papeže Benedikta XVI. protestovaly tisíce lidí (18. září 2010)
Vedly se také diskuse o tom, kolik lidí přijde na bohoslužby a zdali budou vůbec dostatečně navštívené. Na rozdíl od návštěvy Rakouska před třemi lety dopadla z tohoto hlediska papežova mise poměrně dobře.
Nechtěl bych však opakovat věci, jež se při hodnocení papežovy cesty objevují ve většině médií. Návštěva byla totiž i potvrzením některých dlouhodobějších trendů, jež papež sleduje od zahájení pontifikátu před pěti lety.
V temném stínu pedofilních skandálů
Již tradičním rituálem papežských návštěv - a bylo tomu i nyní ve Velké Británii - se staly omluvy ohledně pedofilních skandálů duchovních, které otřásly pověstí římských katolíků a vzedmuly vlnu emocí jak mezi nekatolíky, tak v církevních kruzích.
Jak se dalo čekat, papež se setkal také s oběťmi zneužívání a upozornil tak znovu na jejich osud, který byl často opomíjen. Z nezvykle ostrého tónu jeho vyjádření k těmto případům a kritiky málo rozhodného řešení ze strany zodpovědných představitelů vyplývá, že papež si uvědomuje závažnost důsledků afér pro obraz církve jako důvěryhodné instituce, která myslí pokání v této věci vážně.
Bude teď záležet na tom, jak se mu podaří omluvná gesta vtělit do konkrétních opatření směřujících k zásadnějším korekturám ve výchově a formaci nových kněží a při zavádění opatření eliminujících tak odporné skutky.
Před Westminsterskou katedrálou v Londýně se shromáždily davy lidí. Přijel papež benedikt XVI. (18. září 2010)
Anglikáni a katolíci
Velkým tématem provázejícím návštěvu byl pochopitelně vztah papeže k anglikánské církvi jako výraz ekumenické spolupráce. Benediktovo setkání s hlavní anglikánskou církevní autoritou, arcibiskupem z Canterbury, však nebylo pouhou zdvořilostní záležitostí už vzhledem k tomu, že před necelým rokem ohlásilo kolem půl milionu členů této církve přechod ke katolíkům. Odchodem deklarovali nesouhlas s liberalizací jejich aktivit, konkrétně se svěcením žen do kněžského a biskupského úřadu a požehnáním homosexuálním svazkům. Vatikán jim přitom garantuje zachování liturgie podle anglikánské tradice. Ačkoli skupina nepředstavuje procentuálně velké množství (k anglikánství se podle statistik hlásí kolem 77 milionů lidí), vyvolal pochopitelně tento krok v anglikánských kruzích určité rozladění a ozvaly se i hlasy, že Vatikán místo opravdového dialogu preferuje především posílení vlastního mocenského postavení.
Vyzdvižení nutnosti ekumenické, nadkonfesní spolupráce při setkání obou hodnostářů nebylo jen frází, ale mělo dokumentovat společnou vůli k hledání vzájemného konsenzu vůči snahám o vytlačení křesťanských hodnot na okraj dění. Papež v Británii například zmínil snahy některých kruhů upustit od veřejného slavení Vánoc.
Papež Benedikt XVI. celebroval ve Westminsterské katedrále v Londýně mši (18. září 2010)
Mohlo by se zdát, že Benedikt XVI. je nesmiřitelným tradicionalistou, který nechápe dnešní svět. Tak tomu jistě není, ačkoli některé jeho kroky vzbudily značné kontroverze a vyvolaly pochyby o upřímnosti jeho deklarovaných snah v hledání styčných bodů mezi církví a "obyčejným"světem (patřilo k nim mimo jiné omilostnění odpadlických biskupů z Kněžského bratrstva sv. Pia X., a to včetně popírače holokaustu Williamsona).
Známý český teolog Tomáš Halík tvrdí, že papež představuje inteligentní konzervativismus, který sice oponuje některým výrazům sekulárního liberalismu a kulturního relativismu, ale nejde mu o duchovní návrat před dobu osvícenství, jak to navrhují někteří křesťanští fundamentalisté. Staví se také proti náboženskému fanatismu popírajícímu rozumovou stránku a umožňujícímu mocenské manipulace vírou v jakékoli kultuře.
Mše, kterou ve Westminsterské katedrále celebroval papež Benedikt XVI., se zúčastnil i někdejší britský premiér Tony Blair s manželkou (18. září 2010)
Náboženství jako opravník nerozumných rozhodnutí
S velkým zájmem byl očekáván papežův projev před zástupci společenských institucí a podnikatelského světa. Využil této příležitosti k tomu, aby napravil poněkud pošramocený dojem z vyjádření jednoho z předních vatikánských kardinálů Waltera Kaspera, který kvůli nárůstu militantního ateismu přirovnal Británii k zemi třetího světa. Papež v projevu naproti tomu zdůraznil zásluhy pluralistického systému Spojeného království o hledání uměřenosti mezi požadavky státu a občany. Vyzdvihl i britský důraz na základní svobody jednotlivce a připomněl, že tyto zásady ho spojují i se sociální církevní naukou.
Během svého vystoupení zde však znovu rozvinul především ideu o roli náboženství ve veřejném prostoru. Podle něho nemůže náboženství dávat politické rady a navrhovat konkrétní řešení, ale mělo by korigovat postoje veřejných činitelů tak, aby při důležitých rozhodnutích hledali rozumná východiska. Tuto skutečnost nepovažuje jen za samoúčelnou výstřednost pro debaty několika málo intelektuálů, nýbrž za důležitý předpoklad fungování demokratických principů. Ve svých projevech před veřejnými představiteli i v textech upozorňoval nejednou na to, že jedním z nebezpečí, kterým musí demokracie čelit, je ztráta směřování k podpoře obecného zájmu, jenž bývá v politice i ekonomice maskován úzkými skupinovými zájmy.
Papež Benedikt XVI. v Twickenhamu (17. září 2010)
V Británii zmínil jako konkrétní příklad globální finanční krizi, která ukázala, že přijatá pragmatická krátkodobá řešení nedostačují pro zvládnutí komplexních sociálních a současně morálních problémů, jež nyní existenčně zasahují lidi ve všech částech planety.
Není přitom od věci připomenout i loňskou cestu papeže do České republiky, kde přiléhavě pojmenoval základní problémy, s nimiž se u nás potýkáme jak v politice, tak veřejném životě jako celku. Na setkání s představiteli akademické obce ve Vladislavském sále Pražského hradu hovořil například o tom, že zatímco pominula doba ideologického vměšování a tlaků, stáváme se nyní svědky toho, jak jsou používání rozumu a odborné bádání nuceny sklonit se pod tlakem zájmových skupin a podřídit se vábení krátkodobých prospěchářských cílů.
Některé komentáře zdůraznily, že není náhodou, že papežská návštěva na ostrovech vyvrcholila blahoslavením kardinála Johna Henryho Newmana, kterého se papež snažil prezentovat nejen jako most mezi katolickou a anglikánskou tradicí v křesťanských dějinách, nýbrž i jako člověka, jenž oponoval snahám vymezit náboženstvín výlučně privátní prostor a vzdělání chápat pouze utilitaristicky z hlediska aktuálního profitu.
Jeptiška na papežově projevu v Twickenhamu (17. září 2010)
Prolnutí víry a rozumu pomůže západní civilizaci
Jak je vidět, v obecné rovině papež v poslední době nastoluje i téma potřeby dialogu mezi vírou a rozumem. Při své pražské přednášce zmínil, že v současné době je hlavním cílem vědy i víry hledat styčné plochy ve prospěch zachování skutečné pravdy a svobody. K vzájemnému a smysluplnému dialogu mezi duchovním a vědeckým světem již vyzval také při své návštěvě Francie v září 2008.
Papež v tomto prolnutí obou sfér vidí bezpochyby cestu k posílení základů, na nichž stojí euroatlantická civilizace. V jeho vystupování lze také vysledovat snahu překonat historické rozdělení, které se datuje zvláště od nástupu moderny konce 18. století, kdy proběhl odklon racionality a křesťanství a současně upadl církevní vliv na veřejné záležitosti. Zatímco protestantismus a židovství se od té doby chápaly jako součást moderny, katolická církev se proti ní ostře vymezila jako protipól. Z toho pak plynul nesmiřitelný boj proti novým ideovým směrům – liberalismu, marxismu, panteismu, modernímu nacionalismu a dalším "-ismům" – který trval i ve 20. století, přičemž zásadnější obrat k pochopení složitosti moderny i v katolickém prostředí nastal až po druhé světové válce a po druhém vatikánském koncilu.
Protest proti papežovi
Jak ukázala také papežská návštěva ve Velké Británii, Benedikt XVI. znovu rozvinul svou vizi spojenectví etiky, vzdělání a duchovních hodnot. Důraz na sepětí těchto sfér se vine jako červená nit jeho působením v papežském úřadě a dokazuje - přes všechny možné kritické námitky, které lze vůči tomuto úsilí mít -, že v nejvyšším katolickém úřadě chce zužitkovat bohaté teologické zkušenosti a na jejich základě se pokusit transformovat i historická pojetí a pohledy na vztah církve a okolní společnosti.
