Současné Maďarsko je v podobné situaci, ve které byla v polovině devadesátých let Česká republika - je chápána jako nejlepší žák z postkomunistických zemí. Na rozdíl od tehdejší ČR si současné Maďarsko tuto nálepku zřejmě zaslouží. Transformace ekonomiky a celé společnosti proběhla úspěšněji než u nás, zahraniční investice směřovaly ve velké míře (nebo přinejmenším ve větší míře než u nás) do oblasti vědy a výzkumu. Maďarské sbližování s EU označil Günter Verheugen za nespornou "success story", Maďaři jsou z postkomunistických zemí hodnoceni jako nejlépe připravený kandidát členství v EU - a rovněž o to zde zřejmě částečně jde.
Jakkoli se země Visegrádu pokouší o společný vstup do EU, je dost dobře možné, že Maďaři vnímají ostatní tři země jako břemeno na svých bedrech a budou se snažit o svou vlastní cestu do Unie, která bude podle jejich názoru rychlejší a schůdnější. Tady můžeme vidět paralelu s postupem tehdejší Klausovy zahraniční politiky, která svou neúspěšnou strategií české cesty způsobila první rozpad Visegrádské čtyřky. Není divu, že o čemsi podobném uvažuje v tomto emočně vypjatém předvolebním období i maďarský ministerský předseda. Otázkou zůstává, jak to myslí vážně a do jaké míry bude tato strategie používána v předvolebním boji.
Jak celou situaci zhodnotit? Jisté jsou v podstatě tyto dva závěry:
1. Visegrádská spolupráce je zcela jistě prospěšná pro celý region východu střední Evropy, která má obrovský potenciál pomoci vytvářet (středo)evropskou identitu (i po vstupu těchto zemí do EU).
2. Benešovy dekrety jsou přes půlstoletí starou záležitostí. Jakkoli můžeme v jejich zpochybňování z Bavorska, Rakouska a nově i Maďarska spatřovat sledování vlastních politických zájmů, měli bychom se možná zamyslet nad úlohou dekretů na počátku 21. století.
- pondělí 25. února 2002
- 2
