"Chtěl jsem, aby učitel utkání pískal spravedlivě," tvrdí Petr. Uznává, že se nechoval vhodně, a s trestem se smířil. Ale vadí mu, že se ostatní učitelé, kteří o postihu rozhodovali, nezajímali o jeho verzi průběhu událostí. "Na klasifikační poradu si mě vůbec nepozvali. Tělocvikář jim řekl své a oni se s tím spokojili. Polovina z nich o mně rozhodovala, aniž mě znala."
O právech dětí se vůbec nemluví
Vyjadřovat se k trestání a odměňování spolužáků, odmítnout v odůvodněném případě vykonat úkol či službu a kritizovat, kdo a jak je učí. Na to všechno mají školáci nárok na základě Úmluvy o právech dítěte, Všeobecné deklarace lidských práv a dalších dokumentů. Mnohdy o tom však nevědí. Učitelé výuce tohoto tématu nevěnují velkou pozornost. Nenutí je k tomu ani ministerstvo.
Na problém upozornila česká sekce Mezinárodního sdružení zastánců dětských práv. "Chceme vyvolat otevřenou diskusi. Zcela samostatnou kapitolou jsou školní řády. Ve spolupráci s univerzitou v Hradci Králové jsme zjistili, že jen v sedmi procentech případů jsou v nich vedle povinností uvedena také práva dětí," podotýká člen výkonné rady sdružení Jaroslav Šturma.
Škola není soudní tribunál
Právo účastnit se posuzování výsledku vlastní činnosti a chování dětem školní řády nepřiznávají. Spokojují se jen s konstatováním, že student má právo dozvědět se výsledek klasifikace (který si přečte na vysvědčení).
Někteří učitelé si ani nemyslí, že by bylo třeba přiznávat dětem více práv. Argumentují chováním nejzlobivějších žáků, kteří se prý ohánějí svými právy až moc. "Občas se to trochu přehání," říká ředitel základní školy v Polance nad Odrou Josef Teper.
Nesouhlasí třeba s účastí žáka při projednávání kázeňského postihu pedagogickou radou. "Žák musí vědět, za co snížený stupeň z chování dostal. Pedagogický sbor však není soudní tribunál, nebylo by ani vhodné, aby byl žák přítomen dohadování učitelů."
Dětský parlament
Škola, která dbá na dodržování práv dětí, se pozná podle své dětské rady. Instituce vnášející do vztahu pedagog - žák demokracii funguje jen v pětině českých škol. "Ředitelé z toho mívají strach: dáme dětem možnost se vyjádřit a budeme mít problémy," míní předsedkyně Národního parlamentu dětí a mládeže Jana Kostuňová.
"Začali jsme před dvěma lety a nelitujeme. Jednou za měsíc si vyslechnu, co se dětem nelíbí. Nevšiml jsem si, že by toho zneužívaly," říká ředitel českolipské základní školy Jiří Fišer. Výhrady vůči konkrétním učitelům bývají podle něj často oprávněné. S takovým učitelem mívá pohovor. Propustit ho však nemůže, kvalifikovaných kantorů je málo.
