Skutečně se sebevražedným atentátníkům před činem honí hlavou čarokrásné hurisky (panenské dívky), s nimiž si jako šahídové (mučedníci) budou užívat v ráji, jak jim slibuje Korán?
Řada expertů s těmito zjednodušenými závěry nesouhlasí. Například nová studie, kterou vypracoval Ariel Merari, světově uznávaný expert na terorismus z telavivské univerzity, tvrdí, že náboženské důvody jsou až za mnoha jinými.
Jistě, motivace člověka, který vědomě pohrdne vlastním životem, musí být sakra silná. Ale co když v řadě případů nevychází z vlastní vůle, ale je vnucena jinými?
Když izraelští experti hledali povahové rysy, jež jsou sebevražedným atentátníkům společné, dospěli podle serveru BBC k zajímavým závěrům. Pro takové jedince je prý typická neschopnost vyrovnat se se stresující situací, zaměřit se obecněji na daný problém a odolat tlaku autority. Zato jejich šéfové a organizátoři podlých útoků bývají proti stresu odolní, sebejistí a také nehodlají sebevražedné mise osobně provádět.
Počet sebevražedných teroristických útoků v posledních letech roste geometrickou řadou. A rovněž se šíří do nových zemí. Podle studie byly v letech 1981 až 2000 spáchány v sedmnácti státech, v následujícím desetiletí už ve dvaatřiceti státech.
Jaké jsou motivy atentátníkaZ výzkumu profesora Merariho plyne, že sebevražední atentátníci vesměs neodpovídají rozšířené představě tvrdých náboženských fanatiků, které nikdo nedokáže zastavit. Jejich odhodlanost k mučednické smrti není zdaleka taková, jak se zdá. Mají strach, pochybují, trápí se. Pokud se rozhodnou hrůzný čin dokončit, není to mnohdy z náboženských důvodů, nebo nejsou hlavní. Silnějším motivem bývá vlastenectví, nenávist vůči nepříteli, hluboký pocit zotročení. Často jde o zoufalou snahu zachovat si sebeúctu, neselhat před přáteli. |
I atentátník má strach
Psycholog Ariel Merari dospěl k názoru, že intenzivní konflikty plodí několik druhů lidí, kteří jsou potenciálně ochotni se za určitou věc obětovat. Úkolem těch, kteří takové osoby verbují, není přesvědčit je, aby se stali sebevražednými atentátníky, ale identifikovat v kandidátech jisté dispozice k takovému činu a posilovat je.
Jistě, verbíři často využívají náboženské víry adeptů, jejich přesvědčení, že budou odměněni v ráji. Ale jak Merari uvádí, náboženský fanatismus rozhodně není hlavním motivem takových útočníků, jak se třeba domnívají mnozí politici. "Všichni, které jsme zpovídali, byli věřící, ale sebevrahové nebyli fanatičtější než osoby z kontrolní skupiny," řekl Merari pro BBC.
Mnohem víc než víra pro sebevrahy znamenal pocit ponížení vlastního národa. "To byl nejsilnější motiv, o němž hovořili. Nejde u nich přitom o osobní utrpení. Mluvili o událostech, jež viděli v televizi, ne o takových, které se staly jim osobně," tvrdí profesor.
Výzkum nepotvrdil ani často citované tvrzení, že sebevražední atentátníci jsou silně odhodlaní mladí lidé, iracionální fanatici, které nikdo nemůže od činu odstrašit. Oni sami sebe viděli jinak. Plných 66 procent z nich přiznalo, že měli strach a pochybovali, cítili, že se nechali zmanipulovat. "Každý třetí od akce nakonec ustoupil," tvrdí Merari.
Sebevražední atentátníci nejsou ničím jiným než jen nástrojem svých šéfů, kteří očekávají prospěch z jejich šokujícího skutku. "Jedním ze závěrů výzkumu je fakt, že jakákoli překážka na cestě atentátníka k cíli násobí pravděpodobnost, že změní názor," říká Merari.
