Autor se sice prohlašuje za ateistu, ale jeho kniha je jednou velkou polemikou především s bojovnými ateisty typu britského zoologa, etologa a biologa Clintona Richarda Dawkinse, což jsou podle něj „nejustrašenější a nejhůř zklamaní lidé na světě“. Ti podle Bottona přehlížejí, v kolika ohledech zůstává náboženství relevantní i po zavržení jeho ústředních dogmat. „Odpor k domněnkám o nebešťanech a posmrtném životě“ podle de Bottona nemusí znamenat vzdát se hudby, staveb, modliteb, obřadů, slavností společných jídelních tabulí a iluminovaných rukopisů, které se s náboženstvím pojí, a ve své knize si klade za cíl „vyprostit cosi krásného, dojemného a moudrého z oné hromady věcí, které už nepokládáme za pravdivé“.
Alain de Botton
Co se nehodí, nevidí
Nepravdivost obsahu víry tradičních náboženství (přesněji: jejich iluzivnost) klade autor jako apriorní, jejich působení ovšem navzdory tomu obdivuje: tradiční náboženské organizace podle Bottona představují zdroj lidské soudržnosti, mravnosti a realistického přístupu ke světu („Ve snaze zabránit nám, abychom jeden druhému otloukali o hlavu své nenaplněné sny, nám náboženství rozumně poskytuje anděly, které můžeme obdivovat, a partnery, ke kterým máme být shovívaví“). Působení tradičních náboženských organizací přitom v knize chválí až selankovitě, nanejvýš připojuje mírně kritické poznámky na adresu vztahu křesťanství k přírodě nebo toho, že některé jeho větve, konkrétně protestantské, jsou až příliš racionalistické.
O knizeAlain de Botton Přeložil Pavel Bakič. Kniha Zlín, Zlín 2011, 269 stran, doporučená cena 189 korun.  Obálka knihy Alaina de Bottona Náboženství pro ateisty |
Alain de Botton pomíjí třeba to, jak náboženství často bylo (a dosud je) i příčinou nebo aspoň záminkou ke krvavým střetům. Rovněž jeho představa o mších či jiných náboženských obřadech, kdy údajně vždy odpadají společenské rozdíly a rituální odpovědi lidem pomáhají navodit spontánní komunikaci, je z hlediska nevěřícího dost idealizující – a z hlediska věřícího zavádějící, protože při mši má jít hlavně o komunikaci s Bohem.
A při popisu křesťanského prožívání karnevalu (vycházejícího z toho, jak téma proslavil ruský badatel Michail Bachtin) autor ony excesy přehání, a navíc příliš nezdůrazňuje, že líčí středověké pojetí, které už je dávno minulostí.
Alain de Botton
Představte si třeba tohle
U vybraných tradičních náboženských slavností, rituálů i institucí, jejichž chvályhodnost popisuje, se de Botton snaží být inspirativní. Vytváří vize, co by je v sekularizované společnosti mohlo nahradit; kupříkladu místo mší navrhuje „restauranty Agapé“ - ty by „zvaly do otevřených dveří a nabízely atraktivně navržené prostory“. Hosté by byli usazeni tak, aby se rozbily skupinky a etnika, podle nichž se obvykle rozřazujeme: rodiny a páry by se rozsadily a bližní by dostali přednost před příbuznými. S každým by bylo možné navázat hovor a mluvit s ním bez obav, že odmítne. U stolu by prý hosté „nalezli příručky, které by se podobaly katolickému misálu a vymezovaly by, jak se při jídle chovat. Nikdo by si nemusel hledat cestu k rozhovoru: příručky by totiž ukládaly, aby se lidé v určitou dobu bavili o předem daném tématu“.
Podobně de Botton vymýšlí obdobu židovského Dne smíření Jom kipur, před nímž jednotlivci žádají o odpuštění všechny osoby, které se jimi mohou cítit dotčeny. To autor hodnotí jako velmi užitečné neboť „vlastní pošetilost se nám hned uzná lépe, když nás nejvyšší autorita ujistí, že jsme všichni do jednoho dětinsky praštění“. Navrhuje by, aby se rituál konal čtyřikrát ročně. Jak naznačeno, zamlouvá se mu i karneval, neboť bychom podle něj „měli mít dovoleno jednou ročně žvatlat hlouposti, uvazovat si ke kabátům vlněné penisy, vyrážet do noci za zábavou, radostně a namátkou souložit s neznámými a ráno se vracet k partnerům, kteří prožili něco podobného, přičemž by obě strany chápaly, že nejde o nic osobního a že za všechno může svátek bláznů“.
Porovnejme se s galaxiemi
Rovněž způsob, jímž církve působily na mysl věřících prostřednictvím kázání, obrazů a soch, dle plodného spisovatele de Bottona vůbec není marný. Kritizuje přitom všudypřítomnost reklam ve veřejném prostoru, ty by měly být nahrazeny velkoplošnými obrazy, jež by „živě zachycovaly všechny rozmanité ctnosti, které tak lehkovážně zanedbáváme“. K autorovým dalším podobným návrhům patří nápad vysoko nad ulice našich měst umístit „elektronické Zdi nářků, které by anonymně hlásaly naše trápení a všem nám pomáhaly s utvářeném jasnější představy o tom, co život obnáší“: tedy že každý má svoje trápení a neštěstí, že i ostatním dělá starosti nesmyslnost jejich života. Část obřích a televizních obrazovek na veřejných prostranstvích by pak měla být napojena na živé vysílání z teleskopů na oběžné dráze, abychom mohli naše frustrace, bolest a strach tišit srovnání s galaxiemi, které se majestátně vznáší, aniž by o nás měly sebemenší tušení a „zůstávají nedotčeny vším, co námi zmítá“.
Alain de Botton
V tomto směru autor (zdaleka ne jako první) velmi sází na kulturu a umění, které mají náboženství nahradit. Jeho pojetí umění je dost konzervativní: hlavním úkolem umění je prý „zachytit ctnosti a neřesti“ a činit lidi „moudrými a dobrými“. To má být také úkolem literatury, jíž se autor obsáhle věnuje. Podobně, jako by se budoucí galerie měly skládat z oddělení lásky, strachu či utrpení, i budoucím univerzitám by měly vévodit instituce jako Ústav pro vztahy, Institut umírání či Centrum sebepoznání. Literatura by se v budoucnosti měla učit jako jistá forma psychoterapeutického kurzu: Anna Kareninová by se místo lekcí o narativních technikách 19. století probírala v semináři o manželských rozporech. Akademickou vědu autor silně kritizuje: „Čeho školství svojí škrobeností dosáhne? O kolik univerzálnější by se nám jevily Montaignovy eseje, kdyby každé větě uchváceně přitakal stohlavý sbor?“
Starost o duši
V různé formy psychoterapie chce autor víceméně proměnit (či rozpustit) vlastně většinu stávajících institucí: psychoterapeutické cestovní kanceláře by přiřadily klientovým duševním potížím ty části planety, které je umí nejlépe utišit, a také velké firmy by měly zakládat vysoké školy s výukou svobodných umění a terapeutické skupiny. To všechno proto, že člověk je dle Alaina de Bottona ve své podstatě zapomnětlivý, slabý a chybující tvor. Chválí přitom katolickou církev zato, že je to celosvětová instituce „s jednotnou značkou“, jež zaručuje, že zpověď probíhá po celém světě stejně, oproti tomu psychoterapeutická praxe je dnes podle něj zoufale nejednotná a roztříštěná.
Alain de Botton přednášející v roce 2009 ve Velké Británii
Nový život rituálů
O tom, že člověk je tvor spíše iracionální, není přesvědčen pouze de Botton a staří křesťanští myslitelé, nýbrž též mnozí současní vědci. Závěry, které z toho ovšem Alain de Botton vyvozuje, mají charakter utopie, i antiutopie současně. Kdo by například určil, který z mnoha psychoterapeutických směrů se má stát tím univerzálním, s „jednotnou značkou“? A co s uměleckými díly, která nedělají lidi „moudrými a dobrými“? Sám autor přitom nezůstává jen u knih: založil The School of Life, v níž se snaží svoje teorie praktikovat. A leccos podobného jeho konceptům vlastně nyní provozují i mnozí další lidé, i u nás. Zmínit zde můžeme třeba koncepty Kateřiny Šedé, které jsou zasazeny do každodenního života a jichž se účastní obyčejní lidé, kteří mají uprostřed svých všedních životů zažít něco mimořádného, třeba poprvé doopravdy poznat svého souseda. Nebo oslavy 750 let od první historické zmínky Starého Bohumína, jež obyvatelé slavili na náměstí v kostýmech a s ručně vyrobenými erby.
Každopádně to, že náboženské rituály měly svůj význam, si uvědomovali dokonce i komunisté, kteří se snažili je záměrně nahrazovat. V současném světě můžeme sledovat, jak se nové rituály vynořují spontánně, postupně a nenápadně jaksi zdola a naplánovaně. Způsob, který navrhuje Alain de Botton, je nereálný (a autor to dobře ví), avšak přinejmenším by tato kniha někoho mohla v tomto směru inspirovat. A to není málo.
