Klienti Řecké národní banky ve frontě před bankomatem nedaleko budovy

Klienti Řecké národní banky ve frontě před bankomatem nedaleko budovy parlamentu v centru Atén. | foto: Profimedia.cz

Co přínosného může říci Talmud k dnešnímu řeckému dluhu

  • 26
Na neudržitelnou horu svrchovaného zadlužení Řecka lze pohlížet dvěma způsoby. V prvé řadě je tu pragmatická a krátkodobá perspektiva, která se zaměřuje na zajištění jisté formy spořádané restrukturalizace (případně i pro další evropské státy v nesnázích), aniž by to s sebou stáhlo eurozónu. A pak je tu „morální“ perspektiva, která se zaměřuje na podstatu dluhu a dlouhodobé ekonomické důsledky neschopnosti jej splatit. Ani jedna perspektiva není chybná; právě naopak, problém je v tom, jak mezi nimi najít soulad. Věru, právě neschopnost takového souladu dosáhnout patrně vysvětluje, proč je oficiální reakce na řeckou dluhovou krizi tak neadekvátní.

Za výše zmíněných okolností se klíč k řešení hádanky možná ukrývá v Talmudu, starověké studnici židovských právních výkladů – a jednom z nejstarších pramenů lidských úvah o mravnosti a ekonomické aktivitě. Často citovaná pasáž nabízí ne sice nový, nicméně čerstvý pohled na řecký dluh a nejlepší způsob jak se s ním vypořádat.

Ona pasáž se týká obchodu, rozvodů a nabídek a stanovuje, že úkony jsou právoplatné, jedině pokud je určitá osoba provede dobrovolně. Za jistých okolností ovšem soud může na jednotlivce činit nátlak, dokud neprohlásí, že vlastně jedná dobrovolně. Daný verš říká doslova: „My (soud) na něj naléháme, dokud neřekne, že to chce udělat dobrovolně.“ Takže „při rozvodech (odmítne-li jej muž povolit) na něj vyvíjíme tlak, dokud neřekne: ‚Chci to udělat dobrovolně.‘“ Podobně platí prodej, pokud soud někoho donutí prodat nemovitost, protože se má za to, že prodej byl uskutečněn dobrovolně.

Brutální a vlídnější výklad

Porozumění tomuto zdánlivému rozporu vnáší světlo do polemiky obklopující otázku podílu soukromých držitelů dluhopisů na řeckém záchranném balíčku. Tvrdí se, že aby se předešlo platební neschopnosti, soukromí věřitelé by měli souhlasit, že ponesou část nákladů na finanční výpomoc. Jenže jak lze držitelům dluhopisů vnutit finanční ztrátu, aniž by to ratingové agentury klasifikovaly jako úpadek? Převažující odpověď zní, že donucením držitelů dluhopisů, aby dohodu přijali „dobrovolně“.

Člověk by tuto rozepři mohl odmítnout jako pouhou rétoriku. Za použití talmudické logiky lze však také ukázat, že existují mechanismy, které se mohou – a měly by se – využít k vyvinutí tlaku na zúčastněné strany ve snaze dojít k dobrovolným výsledkům, které jsou na vyšší úrovni.

Ilustrační foto.

Převládají dva výklady zmíněné talmudické pasáže. Jedna tvrdí, že nátlak dokáže změnit uvažování lidí. Když soud jednotlivce přinutí, aby se vzdal a řekl, že chce vykonat příkazy, jeho poslušné činy je třeba považovat za dobrovolné, protože se nakonec vědomě rozhodl souhlasit. Ač technicky správná, je to brutální interpretace, neboť taková „ochota“ v člověku nutně zanechá zatrpklost.

Vlídnější výklad, založený na principu kolektivního jednání, se na soud dívá jako na prostředek dosahování dokonalejší sociální rovnováhy. Jedinci v zásadě vědí, co prospívá jim i společnosti, ale často se zdráhají podle toho jednat, v důsledku strachu, rozpaků anebo velmi často přesvědčení, že jejich činy se nevyplatí, jestliže ostatní nepůjdou v jejich šlépějích.

Soud podle tohoto náhledu zajišťuje koordinační mechanismus, který potlačuje černé pasažéry a nutí všechny strany k výsledku, jenž prospívá všem. Rozhodnutí jednotlivců, ač získaná pod tlakem, se po vyhodnocení důsledků stávají skutečně dobrovolnými.

Uvažování ratingovým agenturám navzdory

Pohlížíme-li na věc v tomto světle, unilaterální plány, například původní německý návrh (nátlakem vymáhající dobrovolné prodloužení termínů splatnosti řeckého dluhu o několik let), jsou dobrovolné jen při brutální interpretaci. U iniciativ tohoto druhu se souhlas získává jen neochotně a nátlak může vyvolat ostré reakce. Ratingové agentury je právem pokládají za „selektivní“ úpadek, který nutně povede k šíření nákazy – a nakonec k rozsáhlé restrukturalizaci dluhu.

Alternativou je usilovat o kooperační řešení, v souladu s vlídnou interpretací „vynucené dobrovolnosti“. Toho lze dosáhnout zavedením některých rysů modelu využívaného ve východní Evropě a známého jako Vídeňská iniciativa. Současný návrh, aby se řecký dluh řešil „dobrovolně“, míří z jisté části právě tímto směrem. Tato iniciativa je ale nedostatečná, protože tři pilíře vídeňského modelu v zásadě chybí.

(ilustrační snímek) - Muž nese tašku s materiály na schůzků ministrů financí eurozóny. Ministři řeší, jak EU pomůže Řecku. Zatím se jí nedaří vymyslet způsob, jak do pomoci zapojit soukromé investory. (14. 6. 2011, Brusel)

Prvním pilířem modelu je souběžná angažovanost všech stran – suveréna, držitelů dluhopisů a jejich vlád, Evropské centrální banky a mezinárodních organizací – při vytváření plánu, a to hned od počátku. Druhou složkou jsou vhodné pobídky k účasti, včetně přímého financování ze strany vlád držitelů dluhopisů, za použití prostředků, které dnes financují transfer řeckého dluhu ze soukromých do úředních rukou. Třetím prvkem je realizace přesvědčovací kampaně vůči držitelům dluhopisů s cílem dosáhnout maximální účasti, získat závazné předběžné přísliby a eliminovat černé pasažéry. Tento plán by držitelům dluhopisů přinesl ztráty, a tak je potřebný značný úřední stisk a kolegiální tlak. Avšak zisk času na spořádanější řešení, zažehnání nákazy a snížení rozsahu konečného snížení hodnoty by skutečně dohromady vytvářelo lepší výsledek.

V rámci tohoto modelu by se tedy jednání držitelů dluhopisů – navzdory prvotnímu nátlaku – dalo pokládat za skutečně dobrovolné. A byť by ratingové agentury přesto možná takový výsledek ve vídeňském stylu považovaly za úpadek, talmudičtí mudrci nám ukazují, proč je nutné přemýšlivější hodnocení.

Mario I. Blejer, bývalý guvernér argentinské centrální banky a bývalý ředitel Bank of England

Mario I. Blejer je bývalý guvernér argentinské centrální banky a bývalý ředitel Bank of England

Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.


Video