Satan se přibližuje až k Liberci. To musí naše komunisty dráždit. Po čtyřicet let pro ně horší než NATO byli už jen chlemtající finanční upíři z N.Y. Teď budou mít takový sajrajt za krkem.
Ale starokomunisty můžeme ponechat jejich osudu. Jim nic jiného nezbývá než proti NATO bojovat - ať už u nás, jinde, v cizině, stále, všude. Můžeme se však vsadit, že se k nim připojí leckdo z nás.
Ať už z dětinského pacifismu (cizí vojska u nás), z přešlechtěného antiamerikanismu (USA od ďábla jest) nebo jen tak, z přemíry intelektuálního rozletu. Říci, že naši dobří vojáci mají konečně i úspěch, když máme tolik špatných vojáků, chce se málokomu.
Pro nás i úspěch je druh neúspěchu. Na liberecké mezinárodní vojsko odpoví se podebraně: Vždyť nás ohrožuje! Přiláká do Liberce teroristy! V NATO být, prosím. Ale NATO mít doma, to je jiná otázka. Jako bychom chtěli, aby se dějiny odehrávaly jen v dálce, za mořem, za pouštěmi, v cizích zemích, nikdy u nás, kde je klid a nehybnost. Je to ovšem omyl.
Málokde je k dějinám tak blízko jako u nás. To jen teď se chvilku zdá, že každé zlo světa je od nás daleko. Spojovat se všemi možnými způsoby se světem demokracie je pro nás nezbytné. Čím těsnější součástí světové demokracie se staneme, tím větší bezpečnost si opatříme. Jeden mezinárodní vojenský prapor NATO v Liberci platí víc než moře mámivých slov. Zlo je vždy blízko.
