Jakub Jan Ryba. Muž, který převyšoval své současníky a předpokládal, že ho pochopí až budoucí generace.

Jakub Jan Ryba. Muž, který převyšoval své současníky a předpokládal, že ho pochopí až budoucí generace. | foto: Kavárna

Co předcházelo sebevraždě Jakuba Jana Ryby

  • 1
Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby (1765–1815) se díky své radostné hudbě stala neoddělitelnou součástí Vánoc. Kromě jiného se ví, že autor této skladby ukončil svůj život vlastní rukou. Nedávno však byly nalezeny nové dokumenty ohledně Rybova tragického konce.

Otec Jakuba Jana Ryby věděl o synově talentu, všestranně ho rozvíjel, a dokud mohl, snažil se ze skromných prostředků venkovského podučitele financovat jeho vzdělání, které pro chlapce z chudé rodiny znamenalo jedinečnou možnost společenského vzestupu. Roku 1784 však otec synovi, nadšeně studujícímu v Praze, přikázal odejít z gymnázia a absolvovat učitelský kurz. Devatenáctiletý nadaný hudebník hledal cestu, jak se na studiích udržet i bez otcovy podpory. Jenže stejně jako mnoho dalších nemajetných studentů doplatil na "osvícené" reformy Josefa II., který spolu s kláštery a jejich vzdělávacími institucemi zrušil také studijní fundace. Jakub Jan Ryba se musel podrobit: kurz pro učitele roku 1785 absolvoval.

konec nepřišel

Šest týdnů zápasil s horečkou a bezvládně ležící v temné místnosti otcova příbytku propadl takovému zoufalství, že prosil Boha, aby jeho trápení učinil konec.

Ovšem když učitelské místo v Nepomuku nedostal, protože se připojil k jakémusi hanopisu o morálce tamějších paniček, a jiné prozatím nebylo, zůstal u otce a nové, nevlastní matky. Zcela se věnoval hudbě a chtěl zkusit štěstí v Bavorsku. Otec však rozhodl, že syna pošle jako školního pomocníka do Mníšku pod Brdy. Podařilo se mu zlomit nejen synův odpor, nýbrž i syna samého – ten se trápil natolik, že šest týdnů zápasil s palčivou horečkou a bezvládně ležící v temné místnosti otcova příbytku propadl takovému zoufalství, že prosil Boha, aby jeho trápení učinil konec.

Války osobní i nadnárodní

Nicméně Jakub Jan se uzdravil. Otec ho tedy poslal do zmíněného Mníšku, odkud alespoň často navštěvoval hudbou žijící Prahu. Když byl roku 1788 Jakub Jan povolán do Rožmitálu pod Třemšínem a stal se zdejším kantorem, umínil si, že i tady dokáže vykonat mnoho dobrého a založí si rodinu. Vzdal se vzdušných zámků, ale zůstal si dobře vědom svých hudebních schopností a své sečtělosti. Projevoval se jako sebevědomý muž a snažil se v maloměstské škole zavést aspoň část svých obrozenských ideálů. Dokázal sžíravě kritizovat své myšlenkové a hudební odpůrce, ale svěřence měl velmi rád. Jeho trvalé spory se zpátečnickými rodiči žáků a s místní honorací jsou známé, avšak zveličované.

Na počátku 19. století byl Ryba komponistou těšícím se uznání v hudebních kruzích. Dokázal se vyrovnat s tehdy běžnou smrtí několika potomků v dětském věku (ze třinácti jeho dětí se dospělosti dožilo sedm). Přiznával, že mu místo učitele vynáší tolik, že při skromnosti dokáže rodinu uživit. S jistým uspokojením roku 1801 konstatoval, že v odlehlých brdských lesích dokáže dobře žít a hodlá až do smrti v tomto tichém ústraní pracovat pro hudební umění.

Dobře věděl, že společenské poměry neumožňují prostým lidem vzdorovat panujícímu společenskému pořádku. Proto na podzim 1810 varoval spoluobčany před úmyslem vyvzdorovat si uspořádání pohřbu oblíbeného arcibiskupa Salma v Rožmitále.

Tato snaha přerostla v rebelii a následné ponižující tělesné trestání jejích aktérů na nádvoří rožmitálského zámku. Celá událost Rybou hluboce otřásla a to ještě nevěděl, jak strašné následky budou mít napoleonské války.

impulz konce

Dosud nebylo známo, co mohlo být oním bezprostředním impulzem, který dovedl ráno 8. dubna 1815 Jakuba Jana Rybu – s připravenou břitvou v kapse – ze Starého Rožmitálu až na vrch Štěrbinu. Jeho syn Josef Arnošt ve svém deníku napsal, že otec prý byl v předvečer toho dne zádumčivý, nemluvil, zůstal dlouho vzhůru a spálil mnoho písemností.

Bitvy oněch válek se sice odehrávaly daleko od Rožmitálu, avšak válečné výdaje přivedly roku 1811 monarchii ke státnímu bankrotu. Peníze přestaly mít hodnotu. Rybovy příjmy už nedokázaly zajistit rodině ani dostatek jídla. Jak se asi musel Jakub Jan Ryba cítit, když chtěl dospívajícím, nadaným synům Josefu Arnoštovi (posléze věhlasnému oftalmologovi a děkanovi pražské lékařské fakulty), Vilémovi (pozdějšímu učiteli, jejž komplikovaná povaha nakonec odvedla ze školy k vojenské kariéře a předčasné smrti) a Václavovi (později pražskému knihkupci, který tehdy musel pro nedostatek peněz dokonce zůstat doma) dopřát vzdělání? Syn Vilém mu z Plzně napsal, že již tři dny nejedl nic než kousek chleba, který si musel vydlužit, a že mu byly odřeknuty slíbené kondice, jimiž si chtěl přivydělávat...

Hmotná nouze se nepochybně podepsala na psychickém stavu stárnoucího nemocného kantora, který ve volných chvílích posledních měsíců života zaměstnával svou nepokojnou mysl nejen hudbou, nýbrž i psaním literárních prací pro české Vídeňské noviny a pilným pořizováním excerpt ze spisů Daniela Adama z Veleslavína z konce 16. století. Sestavoval z nich jakýsi slovník českého jazyka, který se stal jedním ze zdrojů Slovníku česko-německého Josefa Jungmanna.

Trest za výjimečnost

Tohle všechno se v zásadě ví. Ale dosud nebylo známo, co mohlo být oním bezprostředním impulzem, který dovedl ráno 8. dubna 1815 Jakuba Jana Rybu – s připravenou břitvou v kapse – ze Starého Rožmitálu až na vrch Štěrbinu. Jeho syn Josef Arnošt ve svém deníku napsal, že otec prý byl v předvečer toho dne zádumčivý, nemluvil, zůstal dlouho vzhůru a spálil mnoho písemností.

V příbramském státním okresním archivu byl nedávno mezi dokumenty starorožmitálské fary objeven nenápadný, německy psaný "Protokol o předběžném rozpočtu k opravě rožmitálských varhan", datovaný 7. dubna 1815, tedy v den před Rybovou smrtí. V přítomnosti rožmitálského kantora Ryby, faráře Česaného a plzeňského varhanáře Nolliho se konala prohlídka varhan, na něž Ryba poprvé hrál roku 1796 svou Českou mši vánoční Hej, mistře! (na tento nástroj se o Štědrém večeru hraje dodnes) a které byly tehdy, v roce 1815, v katastrofálním stavu a zcela rozladěné.

Bída s nouzí

Hmotná nouze se nepochybně podepsala na psychickém stavu stárnoucího nemocného kantora.

Dle protokolu byla s varhanářem projednávána oprava za značný obnos 170 zlatých – na náklady farnosti. Farář slíbil dát varhanáři i stravu a byt a obec měla obstarat pouze podavače a šlapače měchů. Protokol však podepsal jen varhanář Nolli, kdežto farář, coby správce farnosti, už ho podpisem nestvrdil; proto lze předpokládat, že od dohody ustoupil. Vzhledem k tomu, že se v účetních knihách fary ve Starém Rožmitále nenachází až do roku 1823 žádný údaj o opravě varhan, je nanejvýš pravděpodobné, že z celé akce skutečně sešlo.

Pro Rybu, který měl absolutní hudební sluch a byl by nadále nucen hrát na falešně znějící nástroj, však jistě šlo o věc prvořadého významu a nejspíš také příslovečnou kapku, kterou pohár jeho trpělivosti přetekl a jeho úmysl ukončit pozemskou pouť uzrál.

Tvrdí se, že Ryba nesměl být pohřben do posvěcené půdy starorožmitálského hřbitova proto, že byl sebevrah. Podrobným průzkumem starorožmitálských matrik zemřelých bylo zjištěno, že Ryba nebyl během sta let jediným, kdo si v této farnosti z nejrůznějších příčin vzal život.

S výjimkou Jakuba Jana Ryby však farář vždy zapsal, že onen člověk se sice kupříkladu utopil, ale v pominutí smyslů, a tudíž vlastně nevěděl, co činí. Možná takové lidi pohřbívali až někam dozadu ke hřbitovní zdi, stejně jako novorozeňata zemřelá bez křtu, ale nikdy je nevyobcovali kamsi na vzdálený morový hřbitov – jako právě Jakuba Jana Rybu, za jehož činem stálo vědomé rozhodnutí vzdělance. Muže, jenž v mnoha ohledech převyšoval své současníky a předpokládal, že ho pochopí až budoucí generace. Nemýlil se.


Video