Osudné 11. září 2001

Osudné 11. září 2001 | foto: Profimedia.cz

Co nevidět bude asi nutné model trvalého ekonomického růstu přehodnotit

  • 1
Dekáda pod psa. Začalo to 11. zářím a skončilo ekonomickou krizí. Zatímco 90. roky znamenaly naději, první desetiletí nového milénia přineslo hlavně obavy. Jaké však bylo opravdu? Jak o něm jednou budou psát historici? Toto je první seriálu MF DNES, který mapuje první dekádu třetího tisíciletí. Jako první na to téma uvažuje v Německu žijící ekonom a politolog Petr Robejšek.

Máme za sebou prvních deset let nového tisíciletí, drobný krok do nového milénia. Malé varování, že optimismus 90. let, jímž končilo to předchozí tisíciletí, není na věky, jsme dostali hned na začátku: změna letopočtu však počítačovou síť neskolila a naše civilizace nezkolabovala. Znovu to vypadalo, že člověk už má pod kontrolou vše.

Ale pak to šlo ráz na ráz. Je hodně věcí, které najednou nejdou, jak by měly – a jak jsme naivně věřili. V dubnu roku 2000 praskla tzv. "internet bubble", která byla pokusem nahradit vyčerpaný vývojový potenciál industrializace. Informační technologie měla být pohonem páté "Kondratěvovy dlouhé vlny" nesoucí dlouhodobý růst pomocí ekonomie služeb a komunikace.

Rozvinuté západní ekonomiky služeb sice po informační technologii chtivě hrábly, ale na její dlouhodobý růstový impulz dosud marně čekáme; těžili z ní pouze výrobci počítačů a příslušenství. Domněnky o zcela novém modelu vytváření hodnot, který se obejde bez vazby na zastaralou reálnou ekonomiku, byly mylné. Internetovou bublinu přežily pouze elektronické aukční síně a encyklopedie s vyhledávací funkcí; výnosné nejsou samy o sobě, nýbrž jenom tam, kde usnadňují a urychlují odbyt hmotných produktů.

Dostanou nás počítače do slepé uličky?

Elektronika tedy neosvobodila ekonomiku služeb od závislosti na reálném hospodářství. A to i nadále trpí příliš slabou poptávkou, nízkým růstem a nedostatkem atraktivních investičních příležitostí. Na konci dekády internetové ekonomiky růst západních ekonomik stále stagnuje a vtírá se domněnka, že slabost poptávky v rozvinutých společnostech má dlouhodobý charakter. V nastávající dekádě bude pravděpodobně nutné model trvalého ekonomického růstu přehodnotit.

Asymetrická válka

Po krátké naději na věčný mír začala v září 2001 permanentní válka nového typu. Nebyla vyhlášena, nezná ani příměří, ani rozdíl mezi vojáky a civilisty či mezi bojištěm a zázemím. Nebezpečí pro statisíce může představovat jeden člověk mstící se za skutečné či domnělé bezpráví. Jestliže se v této válce střílí, znamená to, že napadený stát již utrpěl porážku. Buď jde o útok teroristů, nebo o odvetnou akci napadeného. Mezinárodní právo je v této situaci beznadějně staromódní, neboť nepočítá s tím, že by skupiny ohrožovaly státy. Bylo proto nutné revidovat tradiční vzorec válečných konfliktů.

Nejpozději od útoku na newyorská dvojčata musí sebeobrana předcházet útoku, to jest profylaktické použití násilí proti šíření zbraní, obchodu s drogami či terorismu. Slabinou této strategie je skutečnost, že nutnost a úspěch preventivních zákroků lze prokázat jenom tehdy, kdyby se nekonaly a došlo k dalším atentátům. Kritici preventivních operací by pak nepochybně byli v první řadě těch, kteří by vládám vyčítali, že se nepostarají o bezpečnost obyvatel.

Moskevské metro po teroristickém útoku a

Moskevské metro po teroristickém útoku a

Velikost a akceschopnost

Najednou to taky vypadá, že jsme vytvořili systém, který už nejsme schopni řídit. V průběhu tohoto desetiletí došlo k řadě spontánních rozpadů a funkčních selhání velkých hospodářských a politických celků. Konkurzy firem Worldcom a Enron, Fannie Mae, stejně jako selhání BP a návaly slabosti Toyoty dokládají nezvládnutelnost velkých hospodářských konglomerátů a komplexních obchodních modelů.

Hospodářská krize na konci dekády byla způsobena tím, že finanční systém přebujel do disfunkčnosti. Totéž platí pro politiku. Celou desetiletkou se táhly neúspěšné snahy o liberalizaci mezinárodního obchodu a na jejím konci stál bezvýsledný kodaňský summit. Existenční krize systému společné evropské měny, nesplnění cílů tzv. lisabonské agendy EU či nejednotnost uvnitř NATO (nejenom v souvislosti s Irákem) jsou příklady toho, že i politické organizace rostou za cenu akceschopnosti.

Irák, Bagdád, velitel bojovníků  ze Sadr City

Irák, Bagdád, velitel bojovníků ze Sadr City

Teoreticky mají hlavní světoví hráči, komplexní transakční systémy či nadnárodní organizace nepochybné výhody, které však jsou stejně nepochybně prakticky nedosažitelné. Hospodářské a politické struktury se s cílem maximalizace zisku a moci neustále zhušťují a zároveň rozpínají. S těmito protiřečivými procesy jsou spojeny koordinační a organizační náklady, které rostou s velikostí organizace a přesahují teoretické výhody velkoprostorových řešení.

Národní stát nade vše

Narazila taky představa, že globalizace povede k zániku národních států. Teď naopak dochází k jejich renesanci. Roste počet příkladů ekonomického nacionalismu a xenofobie. Zdá se, že globální unifikační tendence vyprovokovaly vůli národních států k přežití a oživily jejich nezastupitelné role při hledání cest k dosahování blahobytu a zajišťování bezpečnosti. Národní stát zřejmě uspokojuje potřebu lidí definovat svou identitu a najít orientaci v chaotickém světě. Opírá se přitom o společný jazyk a historii, stejně jako o pocity nadřazenosti nebo nepřátelství vůči jiným národům.

Kosovo je Srbsko - nacionalistické graffiti v Bělehradě

Kosovo je Srbsko - nacionalistické graffiti v Bělehradě

Společnosti, které jsou vystaveny tlakům a cítí se ohroženy, hledají jednotu a vymezují se energicky vůči ostatním. V napjaté ekonomické situaci vede pocit ohrožení vlastního blahobytu, postupně rostoucí v rozvinutých západních zemích, k sebestřednosti a podrážděnosti vůči cizincům.

Zkušenosti z krizí první dekády navíc ukazují, že nadnárodní organizace výzvy a krize buď neřeší vůbec, nebo pomalu a nedůsledně. Oživování národního státu tudíž posiluje i to, že se národní vláda postará o potřeby národa bezprostředněji a účelněji.

Demokracie jako nevýhoda

Zostřilo se taky soupeření demokratických a nedemokratických tržních ekonomik. Zásady tržní ekonomiky se rozšířily po celém světě, ale "globalizace" politických svobod se nekonala. Ukázalo se, že nekompromisní logika tržně ekonomické maximalizace zisku se ideálně doplňuje s nedemokratickými politickými systémy. Zásady tržní ekonomiky zde dosahují vysoké účinnosti především proto, že je nebrzdí demokratické svobody.

Vlády těchto zemí mohou manipulovat národní měnou, zestátňovat a používat nerostné zdroje jako mocenský nástroj. Jejich hlavní výhodou je nízká úroveň sociálně politických standardů. Nedemokratické tržní ekonomiky vykořisťují vlastní obyvatelstvo, a získávají tak pro své produkty konkurenční výhody a pro své vlády rostoucí moc.

Macao, Čína, hotel a kasino Lisboa

Macao, Čína, hotel a kasino Lisboa

Demokratické systémy jsou znevýhodněny i v soupeření o nejúčinnější rozhodování. Jde-li o to rychle a jednoznačně se rozhodnout, zatěžují je tradiční procedury používané k hledání politicky nejschůdnějších kompromisních řešení.

Autoritářské režimy se naopak rozhodují rychle a jednají rezolutně. Jsou proto schopny nasadit svůj hospodářský potenciál účinněji a využít z toho plynoucí politické posílení státu při soupeření o globální nadvládu. Nepříjemný závěr: demokracie se v novém miléniu ocitly v defenzivě.

Autor je ekonom, politolog a publicista. Vystudoval sociologii a sociální psychologii, po odchodu z Československa na univerzitě v Hamburku národní hospodářství. Od roku 1998 vedl hamburské vzdělávací středisko Haus Rissen – Mezinárodní institut pro politiku a hospodářství, nyní působí na volné noze.


Video