Trvalo mi drahný čas, než jsem se odhodlal to, co vím, položit na papír. Ne proto, že by šlo o mého nejoblíbenějšího žijícího spisovatele, Milana Kunderu, ale proto, že bych nerad napsal něco, co nic nevyjasňuje, nýbrž spíše všechno ještě komplikuje. Myslel jsem si, že člověk, který mi tuto informaci sdělil, se ozve sám. Anebo že se ozve někdo jiný, neboť tahle informace, pokud je pravdivá, musí být známa širšímu okruhu starších spisovatelů. I když se nevztahuje přímo k případu, který se řeší, vztahuje se k udávání; já bych však pro to vzhledem k době, kdy k těmto situacím došlo, spíše než udávání použil slovo "oznamování".
V tomhle jsem vyrůstal
Proč oznámení, a nikoliv udání? Mladším bude asi nemožné vysvětlit to, co míním. Avšak my, kteří jsme v padesátých letech už žili, pokud budeme upřímní, musíme přiznat, že tu jistý rozdíl je. Žiji ve Spojených státech, takže nemám ten kontakt s českým tiskem co vy doma; k mé ranní kávě ve Starbucks patří Sun Times a neměnil bych, zvyk je zvyk.
Ale z toho, co jsem četl, se mi moc líbil rozhovor Lidových novin s panem Milanem Uhdem. Skoro bych řekl, že s ním souhlasím do puntíku; právě až na ten puntík. Myslím si totiž, že historikové, kteří se v těchto věcech pohybují a jsou za to placeni z daní, mají přímo povinnost věci netajit. Ať už jde o kohokoliv. Jistě, záleží na formě, jak věc netajit, a to já, bohužel, z nedostatku informací nemohu posoudit. Ale jinak byl pan Uhde asi první, kdo věc z trošičku jiného pohledu analyzoval. A perfektně. Ono opravdu nejde něco, co se stalo v padesátých letech, jednoduše přesadit do dnešních kritérií.
(Pozn. red.: autor má na mysli rozhovor Renaty Kalenské s Milanem Uhdem publikovaný 18. října 2008. Uhde v něm mimo jiné praví: "Musím na sebe říci strašnou věc. Ale nemá smysl, abych se tady kroutil. V té době jsem řešil velké dilema, neb jsem jako pionýr četl zrůdnou pedagogickou legendu o Pavlíku Morozovovi, který udal své příbuzné, když zjistil, že jsou proti Sovětskému svazu. A já jsem si velmi vážně kladl otázku, jestli bych to také dokázal. Namouduši jsem si nebyl jistý. Něco mi na tom zavánělo. Ne to nepřátelství vůči socialismu. To bych zřejmě dokázal jít oznámit. Ale že jde o ty příbuzné... Jít udávat příbuzné se mi částečně eklovalo. Ale částečně jsem cítil, že bych měl být silný vlastenec a že bych to měl dokázat. A velice jsem se na sebe zlobil, že má odpověď nebyla jednoznačná. V každém případě se stavím proti větě, že Kundera zradil. Dnes se nám to krásně soudí! Protože už víme, že komunismus byl zločinný! Ale co s lidmi, kteří to nevěděli?")
sledováníJako děti jsme jednou sledovali člověka, který si kreslil naše okolí a dělal si náčrtky. Šli jsme za ním až k jeho domu a pak jsme si přečetli na zvonku vizitku. Stálo tam: akademický malíř. |
I když jsem tenkrát byl dítě, pamatuji si, jak jsme byli ve škole proti špionům vychováváni, jak nám vyprávěl učitel Vlček, že ho v trolejbusu oslovil neznámý člověk a vyptával se ho, kde je letiště. Vlček, už mu táhla šedesátka, nám s tvrdým výrazem ve tváři sdělil, že mu neřekl nic. Mohl to být špion, dodal. Mně bylo tenkrát sedm a pamatuji si to dodnes. V tomto jsme tedy vyrůstali. Nebylo tudíž divu, když jsem se svým nejlepším kamarádem Pavlem Vejchodou jedno odpoledne sledoval člověka, který si kreslil naše okolí a dělal si nějaké náčrtky. Sledovali jsme toho podezřelého muže až k jeho domu a pak jsme si přečetli na zvonku vizitku. Stálo tam: akademický malíř. Váleli jsme se nad tím smíchy.
Daleko horší vzpomínku mám na to, jak jsme s otcem u rádia poslouchali hokejový přenos zápasu našich hokejistů se západními Němci. "A to oni přijeli do Prahy?! Západní Němci?!" divil jsem se. "Tak proč je nepozabíjíme?" pravil jsem. Otec byl v šoku a měl ke mně hodinovou přednášku, jíž se snažil smýt vrstvu nenávisti, kterou jsem nasbíral ve škole. V tomhle jsme žili! Já vím, Milan Kundera byl starší, jenže ta komunistická mašinerie pracovala všude.
Minulost redaktora Blesku
Osobně si myslím, že je velký rozdíl v tom, jak se kdo spolupracovníkem stal. Sledoval-li tím svůj osobní prospěch, anebo jednal pod tlakem, ze strachu. Strach máme všichni. Mám svou zkušenost z tlaku, který na mě StB vyvíjela. Jsem rád, vlastně přímo šťastný, že jsem tomu tenkrát dokázal uniknout. Díky spolupracovníku StB Daliboru Máchovi, který dnes pracuje v deníku Blesk. On sám asi ani netušil, jak mi pomohl. (Pozn. red.: Dalibor Mácha, narozen 2. března 1960, byl veden jako agent pod krycím jménem Dáda, jak lze dohledat na adrese www.abscr.cz/cs/vyhledavani-evidencni-zaznamy.)
To bylo tak. Měl jsem po výslechu, na němž mi byly předloženy čtyři protokoly mých spolužáků z Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, kteří proti mně svědčili. Urážka prezidenta republiky, urážka SSSR a tak dále... Však to vy, kteří jste pamětníky, znáte. Věděl jsem, že moje studování končí. Na konci výslechu mi řekli, že o tom nesmím nikomu povědět ani slovo a že se chtějí se mnou občas sejít. Podepsal jsem protokol, v němž jsem byl - tíhou důkazů čtyř lidí - prakticky usvědčen. Hned po návratu na koleje, plný strachu, jsem přesto informoval o své situaci dva lidi, kteří se kamarádili se spolužákem, jehož výpověď proti mně byla dokonce lživá. Prostě jsem je varoval, aby si na něho dávali pozor.
začalo pekloNevěřil jsem sám sobě. Bál jsem se, abych se nějak nezapletl. Vstával jsem v pět hodin ráno a coural se ulicemi Prahy, jen aby mě nechytili doma. |
A pak začalo peklo. Nevěřil jsem sám sobě. Bál jsem se, abych se nějak nezapletl. Vstával jsem v pět hodin ráno a coural se ulicemi Prahy, jen aby mě nechytili doma. Asi dvakrát mi řekla recepční, že jsem měl telefon. Věděl jsem, že jsou to oni. Nikdo nikdy mi totiž na koleje předtím nevolal. Pak přišel spolužák Dalibor Mácha a pozval mě na večeři. A nebyla to večeře lecjaká, byli jsme v kouzelné vinárničce na Malé Straně. Dali jsme si večeři, na jakou bychom za normálních okolností neměli. Vypili jsme asi čtyři lahve výborného vína. Musel bych být úplný blbec, kdybych si myslel, že to Mácha platí ze své kapsy. Kde by na to vzal?!
Byly asi tři hodiny ráno, když jsem na něho vybafl: "To pijem za peníze, který jsi dostal za mě?"
Vytřeštil oči a vypadlo z něho: "Co, co, co, oni ti to řekli?"
"Chtěli mě zlomit, tak mi ukázali dokumenty s výpovědí a podpisy," odpověděl jsem.
"Kdybys věděl, jak mi vyhrožovali, chtěli tátu vyhodit z práce..."
Mávl jsem rukou.
Řekl jsem mu, jak se bojím setkání s nimi, že každé ráno utíkám z kolejí, aby mě nezastihli. Udavačem nebudu, sdělil jsem a dodal: "Řekni jim, že to víno bylo skvělý. Dáš ještě jednu sedmičku?" Dal. Potom jsme se vydali na metro, ale bylo velmi brzy ráno, v tu hodinu ještě metro nejezdilo, museli jsme čekat. Tak jsme si lehli na schody a spali. Když jsem se probudil, Mácha byl pryč. Pomyslel jsem si, že šel podat hlášení, a řekl jsem si, že nemohu dělat nic. Otočil jsem se na druhý bok a spal dál. Jak vidíte, to víno bylo opravdu skvělé. Když jsem se pak znovu probudil, Mácha už zase seděl vedle mě.
Během tří dnů jsem dostal předvolání a byl vyloučen z fakulty žurnalistiky.
Hovor nad Žertem
Dlouho jsem nemohl sehnat práci. Chtěl jsem dělat v Praze v elektrárně topiče, dávali náborový příplatek. Už mě skoro přijali, ale když zjistili okolnosti, sdělili mi, že kádrovák takový lidi nechce. Nakonec jsem dostal místo topiče u Průmyslových staveb. Hlavní inženýr byl skvělej chlap, vzal si mě do kanceláře a musel jsem mu říct svou story. Řekl mi, že svýmu klukovi pořád říká, aby držel hubu, že je to k ničemu. To místo mi dal a já se stal topičem. Vedle mě topil disident Petr Chudožilov (pozn. red.: Chudožilov, signatář Charty 77, byl zanedlouho, v roce 1982, pod nátlakem Státní bezpečnosti donucen i s rodinou emigrovat do Švýcarska).
Asi dvakrát jsme v noci klábosili a v žádném případě jsme si do oka nepadli. Dal mi najevo, že mi nevěří, a přímo nenáviděl spisovatelku Alžbětu Šerberovou, kterou jsem znal a měl jsem ji svým způsobem rád. Její povídka otištěná v časopisu Mladý svět – Mysli si ženu – byla skvělá a i její knihy měly své kouzlo. Jednou na mě Chudožilov vybafl, že jsem blbej, co mu tady vykládám, co když on je spolupracovníkem StB. Asi jsem ztuhl, protože se tak trochu lekl a dodal: "Nebojte se, nejsem, ale nevykládejte každýmu všechno na potkání." Měl jsem z něho pocit, že je hrozně zatrpklej, že život nejde jeho cestou.
a ještě o tom napsatChudožilov mi řekl, že Žert napsal Kundera na základě vlastní zkušenosti, že to byl on, kdo kdysi udal, konkrétně Jana Trefulku. |
Jednou jsme se bavili o Milanu Uhdem, s nímž jsem se setkal. Pro něho měl Chudožilov respekt, vážil si ho. Pak přišla řeč na Milana Kunderu. Řekl jsem mu, jak moc si ho vážím, speciálně pak jeho románu Žert.
Rozhovor, jenž následoval, si pamatuji naprosto přesně; nemýlím se ani si nevymýšlím. Samozřejmě mohu ručit pouze za sebe. Pokud jde o Petra Chudožilova, mohu jen říct, jak sami posoudíte z následujících řádků, že jeho slovům člověk musel uvěřit. Pokud Chudožilov dnes řekne, že to není pravda nebo že nikdy nic takového neřekl, bude lhát. Jsem ochotný toto opakovat nejen pod přísahou, ale i na detektoru lži.
Tedy: Chudožilov mi řekl, že Žert napsal Kundera na základě vlastní zkušenosti, že to byl on, kdo kdysi udal, konkrétně Jana Trefulku. Aby svým slovům dodal váhu řekl: Když mi nevěříte, můžete se Kundery zeptat, on to určitě zapírat nebude. Ale cítíte, mluvil Chudožilov, co to je za nízkost něco takového udělat, a ještě o tom napsat knihu?
Radost jsem z toho neměl, ale vzal jsem to jako Kunderův hřích mládí, a když odpustil Trefulka...
(Pozn. red.: spisovatel Jan Trefulka se narodil ve stejném roce jako Milan Kundera - 1929 - a ve stejném městě, v Brně. Na obecné škole byli spolužáci, přátelili se spolu i poté. Trefulka absolvoval v Brně reálné gymnázium a na Filozofické fakultě UK studoval literární vědu a estetiku, ale studia nemohl dokončit poté, co byl v roce 1950 vyloučen z KSČ.).
A teď je to na vás, žurnalisté!
Celá věc se dá, pokud si nějaký novinář dá tu práci, ověřit. Nevím, jestli ještě žije Petr Chudožilov – měl by, nebyl tak starý (pozn. red.: je ročník 1943, dosud žije). Ale určitě existuje spousta Trefulkových přátel a blízkých, kteří vědí.
Jistě, tohle je jiný případ než ten, který u vás rozpoutal debatu. Ale přece jen: pokud by se stoprocentně potvrdil, nahrává tomu, že Kundera tenkrát... Ale to musí odpovědně dopovědět až někdo, kdo bude vědět víc než já.
(Titulek a mezititulek jsou redakční)
