Volba Putinova dlouholetého přisluhovače a dosazeného následníka Dmitrije Medveděva na post ruského prezidenta znamená, že Putin se formálně vzdává veškeré pompy a okázalosti kremelské moci. Teď se ale zdá, že jediné, čeho se Putin vzdává – pokud vůbec – jsou salvy z 21 děl a první místo v protokolárních řadách. Putin se domnívá, že rozhodnutím stát se pod prezidentem Medveděvem předsedou vlády se dostává blíž k mašinérii moci, neboť bude mít minutu za minutou pod kontrolou vládu.
Tento bizarní transfer úřadu, ale ne moci – snad mírné zdokonalení praxe guvernérů států na americkém jihu, kteří po vypršení limitu mandátu předávali kdysi úřady manželkám – je Putinovým scénářem. Co když se s ním ale Medveděv neztotožňuje? Co když Medveděv po několika letech ze závislosti na svém ochránci vystoupí, tak jako se Putin vymanil Borisi Jelcinovi, muži, který jej na kremelský trůn dosadil? Pokud by k tomu snad došlo, bude užitečné vědět, co vlastně Medveděv zastupuje, pokud vůbec něco.
Kde jsme to už jenom slyšeli
Jedna věc je na Medveděvovi okamžitě nápadná: má jen nepřímé vazby na siloviky, bývalé příslušníky KGB a armády, již dominovali Putinově éře. Jako vystudovaný právník by měl v zásadě rozumět významu právního řádu. Coby místopředseda vlády od roku 2005 zase dohlížel na Projekty ruských národních priorit (soubor politik k rozvoji sociálního blahobytu), čímž získal jasnější přehled o hlubokých nedostatcích Ruska, než mohl kdy získat kdokoli ze siloviků, typických zaměřeností na získání a udržení osobní moci.
Medveděv vybočuje i sliby, že modernizuje feudální poměry ruské armády, vzhledem k naprostému neúspěchu armádní reformy za Putinovy éry. Navíc se zdá, že střety mezi státem a občanskou společností považuje za kontraproduktivní. Ba trvá na tom, že úkolem vlády je občanskou společnost založenou na právním řádu posilovat.
To vše zní dobře. Potíž je v tom, že tohle všechno jsme slyšeli už od Putina – taktéž vzděláním právníka – na počátku jeho prezidentské kariéry, kdy sliboval „diktaturu zákona“, vojenskou reformu, pozemkovou reformu a následný návrat k ruskému zemědělskému snu, zmařenému plánovaným hospodářstvím po roce 1917. Namísto toho se ale společně se svými soudruhy ve zbrani z KGB povýšil nad zákon, upustil od smysluplné sociální a hospodářské reformy a těží z vysokých světových cen ropy.
Je tu však naděje, že by Medveděv na rozdíl od Putina mohl svá slova mínit vážně. Jeho kořeny mimo KGB i armádu naznačují, že jeho koncepci právního řádu nemusela plně formovat cynická láska k moci.
„Toužili jsme po lepším...“
Přehled dosavadního Medveděvova konání ale není povzbudivý. Coby ruský místopředseda vlády od roku 2005 neprolomil hranice útěšlivé rétoriky. Osm let vykonával příkazy siloviků, když spojoval úlohu kremelské šedé eminence a pokladníka hlavního zdroje silovické moci, předsednictví správní rady státního energetického obra Gazpromu. Medveděv také koordinoval vměšování Ruska do ukrajinských voleb roku 2004, které vyústily v tamní „oranžovou revoluci“.
Obecněji platí, že jako šéf Putinovy prezidentské administrativy Medveděv přímo dozíral na budování dnešního autoritářského systému ruské státní správy. Bylo tedy zcela případné, že se v roce 2005 stal místopředsedou vlády pro sociální záležitosti, neboť tou dobou už se mu zdařilo tyto záležitosti do velké míry zablokovat.
Rusko se považuje za tajemství, ale jen zřídkakdy svět překvapí tím, že by překonalo očekávání: většina analytiků si byla jistá, že Putin si najde způsob jak zůstat u moci, aniž by upravil ústavu. A to se také stalo.
Vskutku, ruské liberální naděje se vždy znovu tříštily. Destalinizační reformy Nikity Chruščova skončily stagnací za Leonida Brežněva; demokratizace za Borise Jelcina vyústila v Putinovo autoritářství. Smutně proslulá jsou slova ruského premiéra za Jelcinovy éry Viktora Černomyrdina: „Toužili jsme po lepším, ale dopadlo to jako vždycky.“
Navzdory obvyklé předvídatelnosti ruského nedemokratického systému vlády se však země jednou za čas očekáváním vzepře. Chruščov odsoudil svého učitele Stalina. Michail Gorbačov byl původně dosazen k moci, aby prosazoval vizi komunismu inspirovanou fungováním KGB pod Jurijem Andropovem, ale namísto toho stočil směřování Sovětského svazu ke glasnosti a perestrojce a nepředvídaně až ke svobodě.
Co když se Putin ve volbě svého následníka mýlí a Medveděv odmítá být jeho klonem a raději půjde ve stopách Chruščova, Gorbačova a Jelcina? Co když domnělá loutka začne tahat za nitky?
Copyright: Project Syndicate, 2008.
. Nina L. ChruščovováNina Chruščovová, autorka knihy Imagining Nabokov s podtitulem Rusko mezi uměním a politikou, vyučuje mezinárodní záležitosti na New School a je přední výzkumnicí World Policy Institute v New Yorku. |
