Odpovídám rovnou - nezaslouží. Ale mám ještě jeden lepší dotaz: Co je nám vlastně do toho, koho si Nobelova komise vybere?
Znáte to sami. Každý rok, když komise oznámí nového laureáta, schytává kopance ze všech stran, protože kdekdo by chtěl někoho úplně jiného. (Tedy pokud to není Matka Tereza, protože to si nikdo remcat nedovolí.) Co překvapuje, je zuřivost, s níž se do komise kope.
Přitom je to její soukromá věc. Natvrdo řečeno, do toho, jaké jméno z ní vypadne, nikomu nic není. Švédský dynamitník Alfred Nobel vymyslel cenu a pravidla, k nim patří tahle komise.
NOBELOVA CENA PRO OBAMUPřevezme ji jako čtvrtý americký prezident |
Jenže se stalo něco, s čím nepočítal. Jeho cenu si svět přivlastnil jako jezevčík paničku a teď ji pokládá za svou. A tak je každý rok někdo rozčilený, že nový planetární Dušín není podle jeho gusta.
Všichni "experti" jsou strašně chytří a vysvětlují, jaká temná zákulisní magie za tím je, co všechno tím komise chtěla říct a koho chtěla nakopnout.
Věc se má přitom tak, že takovou cenu si může zřídit každý. Třeba i vy. Aha, nemáte peníze. Takže vy ne. Ale takový miliardář Kellner ano. Jen po ní neštěkne pes. Ale jinak je to úplně stejné.
Je vůbec divné, proč se zrovna kolem ceny za mír vždy nadělá tolik řečí. Slyšeli jste někdy, že by vypukla hádka kvůli laureátovi za chemii? Nebo za fyziku? Přitom je jasné, že členové komise nejsou počítače, jsou to jen lidé, kteří mají své sympatie.
Třeba u Nobelovy ceny za literaturu to bije do očí: šťastlivce vybírá komise složená ze Švédů a za posledních deset let ji udělila čtyřem Němcům nebo německy píšícím autorům. Nic proti Karlu Mayovi, ale vypadá to, že německá literatura má nějakou protekci. Ale stěžují si Američané nebo Eskymáci?
Nobelova cena za mír je však něco zvláštní. Je bizarní, jak moc bereme soukromé rozhodnutí pěti lidí vážně (v komisi jmenované norským parlamentem jsou tři socialisté, dva konzervativci a vede ji expremiér).
Kdekdo si totiž myslí, že tomu rozumí taky. Nikdo nekřičí, když se dozví jména laureátů za ekonomii, lékařství či fyziku. Ta jména neznáme a jejich objevy jsou pro nás španělská vesnice. A při Nobelovce za literaturu jen tiše tleskáme jako sedlák při baletu, aby se nepoznalo, že tomu nerozumíme.
Proč se zrovna kolem Nobelových cen za mír vytvořil takový kult? Odpověď je po ruce: máme rádi nová vlastní božstva. Matku Terezu, Beckhama, Sámera či Šmajdu.
Nobelova komise nám jednoho bůžka dodává každý rok. Chemik svatozář mít nemůže, a tak nám zbývá jen laureát Nobelovy ceny za mír. Je to každoroční rituál. Svět dostane svého boha, třetina ho oslavuje, třetina ho má za čerta, třetině je to srdečně jedno.
Za týden je to jedno všem.
A za rok se to celé opakuje.
