Moderní politické spektrum je pozůstatkem zasedacího pořádku ve francouzském Národním shromáždění po revoluci roku 1789. Napravo od předsedy shromáždění byli usazeni zastánci krále a církve, nalevo jejich odpůrci, kteří se shodli jedině na tom, že je nutná institucionální reforma. Toto rozlišení těžilo z odvěkých kulturních asociací pravorukosti a levorukosti s důvěrou respektive podezřívavostí – v tomto případě vůči statu quo.
Při pohledu zpět je pozoruhodné, že toto dělení dokázalo vymezovat politickou příslušnost víc než 200 let a obsáhnout velká reakční i radikální hnutí devatenáctého a dvacátého století. Úbytek volební účasti ve většině dnešních demokracií ale naznačuje, že toto chápání ideologických odlišností už možná zastarává. Objevila se dokonce tvrzení, že ideologie a partaje jsou v čím dál roztříštěnější politické krajině bez významu.
Jeden spor číhající na obzoru by však pravolevému dělení mohl dát v jedenadvacátém století nový kabát: předběžná opatrnost versus „proakční“ přístup k riziku jako princip tvorby politik. Nahlíženo pojmy sociální psychologie, předběžně opatrní tvůrci politik zaměřují svou regulatorní činnost na prevenci nejhorších důsledků, zatímco ti proakční usilují o podporu nejlepších příležitostí, které se nabízejí.
Udržitelnost a odvázanost
Princip předběžné opatrnosti je z této dvojice známější a čím dál častěji se stává součástí legislativy na ochranu životního prostředí a zdraví. Běžně se vykládá jako aplikace Hippokratovy přísahy na globální ekologii: především neuškodit. Naproti tomu proakční princip je spojován se samozvanými futuristy, pro něž „lidství“ spočívá v naší schopnosti být o krok napřed při vědomém podstupování rizik, ať už zužitkováním úspěchu, anebo ponaučením se z neúspěchu.
Rozdíl mezi těmito dvěma principy je nejzřetelnější v jejich důsledcích pro vztah mezi vědou a technikou. Předběžně opatrní tvůrci politik se dovolávají vědecké nejistoty, aby brzdili technické inovace, kdežto jejich proakční protějšky pobízejí k inovacím coby dalšímu testování vědeckých hypotéz.
Rychlost růstu penetrace vybavení amerických domácností
Mírně se liší také ve svých pojetích člověka. Předběžně opatrné typy usilují o „udržitelné“ lidstvo, což konstantně znamená, že se nás má na svět dostávat míň a že každý z nás má mít menší vliv na planetu. Ti s proakčním zaměřením budou lidskou populaci na planetě s nadšením rozšiřovat donekonečna a nebude to pro ně nic víc a nic míň než sled experimentů se životem, bez ohledu na výsledky.
Kde je ideál sociálního státu?
Není divu, že konvenčním lídrům v politice a podnikání úplně nesedí ani jedna skupina. Vždyť předběžně opatrní tvůrci politik by upřednostnili konzervaci obchodní hodnoty oproti růstu, zatímco proakční tábor by uvítal, kdyby stát pobízel lidi k překračování současných norem spíš než k jejich dodržování. Předběžně opatrná firma by vypadala jako miniatura dnešního regulatorního státu, zatímco proakční stát by fungoval jako zvětšenina investora rizikového kapitálu.
Snad nejnápadněji však u předběžně opatrného i proakčního smýšlení chybí starý ideál sociálního státu – to, že se ve světě, kde naši potomci mají zajištěnou bezpečnou existenci, můžeme dle libosti rozmnožovat. Přes všechny zásadní neshody obě strany tuto vyhlídku zavrhují jako fantazírování dvacátého století, které se jen dočasně na několik desítek let po druhé světové válce uskutečnilo v severní Evropě. Za tímto odmítnutím se skrývá pocit, že samotné lidstvo prochází obrovskou proměnou chápání sebe sama. Tato transformace se však pohybuje dvěma diametrálně odlišnými směry, což jsem označil za „Lidství 2.0“.
Pootočení ideologické osy
Zastánci předběžné opatrnosti by nás vrátili k našim skromným zvířecím kořenům, od nichž jsme se až příliš daleko zatoulali, zatímco hlasatelé proakčního principu by náš odklon od evoluční minulosti ještě urychlili. Přinejmenším by přepracovali naši biologickou podstatu, pokud by ji rovnou nenahradili nějakým intelektuálně nadřazeným a trvanlivějším základem.
Příznivci socialisty Francoise Hollanda čekají na výsledky prezidentských voleb. (6. května 2012)
Ovšemže, principy předběžné opatrnosti a proakce zůstávají vůči politickému diskurzu hlavního proudu poměrně okrajové. Mají ale potenciál pootočit ideologickou osu o 90 stupňů. Pravice se v současnosti dělí na tradicionalisty a libertariány, levice na komunalisty a technokraty. Mám za to, že tradicionalisté a komunalisté v budoucnu vytvoří v politickém spektru pól předběžné opatrnosti, zatímco libertariáni a technokraté zformují proakční pól.
Tyto póly budou novou pravicí a levicí – či spíše vrchem a dolem. Jedna skupina bude ukotvená v zemi, zatímco druhá bude vzhlížet k nebesům.
Sociolog Steve Fuller
Autor vyučuje sociální epistemologii na Warwické univerzitě a s Veronikou Lipinskou napsal knihu The Proactionary Imperative.
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2012. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
