Ve světě skrz naskrz propojeném internetem existuje jedna zvláštní organizace: má 76 milionů členů, kontroluje třímilionovou armádu a druhou největší ekonomiku planety, její webovou stránku byste však hledali marně.
Už nejspíš tušíte, o koho se jedná. Ano, je to čínská komunistická strana. Zato má však rudé telefony. Znak příslušnosti k čínské superelitě. Realita Čechům ne tak neznámá. Něco podobného fungovalo v dobách totality i u nás.
Vedle obrazovek počítačů a fotografií nejbližších trůní rudý telefon na pracovních stolech šéfů největších čínských státních společností, píše ve své nejnovější knize Strana: Tajný svět čínských komunistických vládců Richard McGregor, dlouholetý pekingský dopisovatel britského listu Financial Times.
Sekretářka okamžitě přiskočí
"Jejich sekretářky dobře vědí, že když zazvoní, je třeba okamžitě přiskočit a sluchátko zvednout," pokračuje. Není to běžný aparát, ani náhodou. Každý digitální přístroj má podle McGregora jen čtyřmístné číslo. A je spojen jen s podobnými telefony se čtyřmístnými čísly uvnitř uzavřeného zašifrovaného systému.
Jistě, působí to jako ze špatného špionážního filmu, ale Číňané to tak jistě nevidí. Po takovém telefonu každý prahne. Pro ředitele obřích státních korporací, kteří disponují těmi nejmodernějšími komunikačními prostředky, je rudý telefon dokladem, že patří mezi členy nejmocnějšího bratrstva, kam mají přístup jen vrcholní funkcionáři komunistické partaje.
Rudý přístroj může podle McGregora dostat jen bafuňář od náměstka ministra výš. Je symbolem členství v exkluzivním klubu, elity elit, skupiny zhruba tří stovek lidí, převážně mužů, která vládne zemi s pětinou lidstva.
Telefony jsou zašifrované nejen kvůli cizím agentům. Cílem je, aby z důvěrné komunikace nic nepochytil ani žádný Číňan, jenž stojí vně partajního mocenského systému. Tahle polotajná "zednářská" síť je pekelnou silou. Poskytuje straně aparát horkých linek vedoucích do všech hlavních uzlů země, včetně státních podniků.
Každý dvanáctý dospělý Číňan je ve straně
Ostatně sama partaj je politickým strojem hrůzu nahánějících rozměrů. Loni měla 76 milionů členů, "rudou knížku" tedy schovává v kapse každý dvanáctý dospělý Číňan.
Skutečnost, že do vnitřního okruhu jsou zapojeni šéfové největších státních podniků, není náhodná. Státní korporace jsou pro panství strany stěžejní. Tím, že je kontroluje, upevňuje svou moc nad ekonomikou.
"Strana musí pevně uchopit nejen zbraně, musí být aktivní i v ekonomice," stojí v prohlášení, které vypracovaly stranické špičky krátce po masakru na Tchien-an-men v roce 1989.
Čínský postmaoistický vládní model, který uvedl v život Teng Siao-pching koncem 70. let, vzdoruje mnoha pokusům o vysvětlení. Jde o autokracii? Kapitalistický rozvojový stát? Neokonfuciánství umně namixované s tržní ekonomikou? Či verzi postsovětského Ruska, v němž vládnoucí elity využívají veřejný majetek k soukromým ziskům?
Komunismus jako víra se vytratil
Nebo je to zcela nový model, který lze podle módní fráze nazvat "pekingským konsenzem"? Jisté je to, že málokdo už čínskou skutečnost popisuje jako komunistickou, často to nedělá ani komunistická strana sama. Komunismus jako víra se z nejlidnatější světové země plíživě vytratil. To, co kdysi bylo naivní a zároveň nekompromisní revoluční stranou, je nyní pevně a pragmaticky vládnoucí vrchností.
Vrcholní vůdci se sice ve svých veřejných projevech drží marxismu, avšak jen ve smyslu prázdných pojmů. Propast mezi fikcí partajní rétoriky (Čína je socialistickou zemí) a životní skutečností se prohlubuje každý den. Strana nicméně musí tuto fikci obhajovat, neboť představuje politický status quo.
Nikdo dopodrobna neví, co přesně se odehrává v mystickém příšeří Čung-nan-chaje, ústředí čínských komunistů. Jisté ale je, že základní strategická rozhodnutí vznikají v nejužším, devítičlenném Stálém výboru politbyra, přes politbyro (21 členů) a ÚV partaje (193 členů) se pak cedí níž a níž.
Všechna klíčová rozhodnutí v Číně tak činí nepočetná a vysoce tajnůstkářská skupina vrcholných šéfů. Čínská komunistická partaj je možná nejúspěšnější autoritářskou organizací všech dob.
Cizinci, oslnění ďábelským růstem moderní Číny, mnohdy nechápou, co se to děje. Jak může autoritářská strana koexistovat s tak bouřlivě se vyvíjející ekonomikou? Tento rozpor vede často západní pozorovatele k závěru, že systém musí už už zkolabovat.
Každá podobná teorie se však ukázala být chybnou. McGregor proto, co se týče Číny, doporučuje už konečně přestat věřit báchorkám a začít bedlivě studovat, jak čínský systém vlastně funguje. Ne proto, abychom ho snad napodobovali, nýbrž z toho důvodu, že Čína bude víc a víc ovlivňovat naše vlastní životy.
